Šuplík Honzy Hučína

Cykloloučení s prokletou přehazovačkou

„Kam to jedeš, ty slepice?“ zamulal dědula na silničním kole při předjíždění Magdy. Jako by řekl nějaké zaklínadlo. Řetěz se zděsil a zamotal do kliky šlapek, při bližším ohledání jsem na velkém „tácu“ našel u tří zubů ulomené špičky. Kolo opět navštíví servis.

Na závěr sezony jsme zvolili podobnou trasu, jakou jsem jel téměř na jejím začátku, tedy do Prokopského údolí, nahoru na Barrandov a do Chuchelského háje. I ve vozíku byla opět obsazená jen jedna sedačka, tentokrát Hedvikou (Karolinka vyrazila s mými rodiči na venkov).

No, po cestě bylo znát, že proběhly komunální volby. Cyklostezka do Modřan je nalajnovaná jako silnice (nekompromisní bílé pruhy na dlažebních kostkách v branickém podjezdu vypadaly velmi postmoderně). Povrch zbroušený, inu nedávná jízda pana primátora vyžadovala patřičnou úpravu. Co mě ovšem potěšilo nejvíc, je přejezd přes Barrandovský most. I tady se povrch urovnal, a hlavně zmizely díry (kanály bez mřížek nahoře), které se musely pozorně objíždět. Na hlubočepské straně je pak nový široký hladký sjezd do podjezdu.

Jinak nic nového, Barrandov i Slivenec vypadají pořád stejně, ani minizoo v Chuchelském háji nepřekvapila. Dole ve Velké Chuchli je u závor trochu komplikovaná uzavírka silnice, ale dá se objet vedlejší ulicí. A pak už pohoda domů. Vlastně ne: odpoledne byl úsek z Braníka až do Podolí přecpaný bruslaři a cyklisty, že jsme moc rádi odbočili u vodárny.

No nevím, jestli to byla poslední jízda. Croozeru v letošní zkrácené sezoně chybí 11 kilometrů k pětistovkové hranici a 15 kilometrů k celkovým dvěma tisícům. To by se nějak mohlo zařídit, ne? Ještě jeden vlídný víkendový den...

Safari a defilé vlaků

Hlavu jsem si mohl ukroutit, proč má Sázava barvu kafe s mlíkem. Asi bylo dobře, že jsme si o tom ráno nepřečetli – nejspíš bychom do Benešova vůbec nejeli.

Z Vršovic nás vezl spěšný vlak s klasickými rychlíkovými vagony, ale ještě předtím jsme si prohlédli poklidně stojícího nového městského slona (soupravu City Elefant) a kolem třetího nástupiště prosyčelo Pendolino. A s činností Českých drah nás seznámil i pohled z okna na obnovu trati aktuálně mezi Uhříněvsí a Strančicemi. Není to obvyklý pocit, vidět hned vedle svého vlaku obrovský kráter...

V Benešově jsme odstartovali klasicky přes nadjezd nad tratí, pak kus po červené a na křižovatku s rušnou silnicí. Honem přes ni, překlopit se přes kopec a ve sjezdu podle žlutých cyklostezkových cedulí odbočit vpravo k zámku. Čekala nás další zvířata. Medvěd v příkopu spal a nechal se vyhecovat tak k zavrtění ušima, aktivnější byl kamenný krokodýl (nebo drak?) chrlící bez přestávky vodu. I pejskové s vyleštěným nosem v sousoší hned vedle vypadali zábavně a pávi se docela snažili, ovšem na podrobnější prohlídku nebyl moc čas.

Návrat po cyklostezce (kousek se zelenou značkou), váhání na křižovatce, ale pak se spouštíme vpravo dolů po nejširší silnici. K mostu to docela sviští, na druhé straně čeká rybník a rozhodnutí.

Chvojen by byl normálně zajímavým místem, akorát v mlze, která pokrývala pořád celý kraj, bychom od něho nic neviděli. Tak zahnout vlevo a radši do údolí Janovického potoka. Ze silnice odbočuje červená a míří po pevné lesní cestě k bývalému hradu Kožlí.

Byl na druhém břehu potoka, ve svahu a stejně byl zákaz vstupu mimo cesty, takže jsme se jen koukli a pokračovali dál. Hned za chvilku ale pozor, místo po lávce jsme jeli suverénně následujícím brodem a pak jsme se museli vracet. Správná cesta se totiž za lávkou lomí hned doprava. A vede skrz bažantnici, takže opravdické safari – bažantů jsme na nejbližším kilometru potkali několik desítek. Bohužel včas utekli, takže zvěřinu nevezeme.

A už je tu silnice, cyklostezka je trochu neviditelná, ale nakonec se to z mapy odhadne: po silnici kousek vpravo, ovšem ještě před můstkem vlevo do polí. Šíleně pobořeným kravínem do Václavic (srandovně mrňavá socha „svatého na mostě“, čili Jana Nepomuckého, a to píchnutá kdesi v bažinách vedle mostu) a tam opět konzultace s mapou. Jasně, vlevo do kopečka a odbočku vpravo snad najdeme. (Našli, sice nikde žádná cyklocedule, ale trojice dopravních značek u odbočky vpravo kousek za autobusovou zastávkou je jasná nápověda.)

Polňačka se houpe a vlní do Hrusic-Hamrů, prokličkuje se mezi rybníky a za tím druhým (mimochodem má hladinu aspoň o metr výš než souběžná asfaltová cesta) nečekané stoupání. No nějak se to přežije, vlevo dolů a svištíme k Týnci nad Sázavou. Lenost mi za vjezdem do obce sama točí řídítka vlevo po zelené, ale pohodlnější by to asi celkově bylo nahoru na křižovatku a sjet kolem kostela a školy – zelená jde sice kolem potoka, ale těch výmolů...

V Týnci na nádraží nastává poslední zápletka. Romantické cestě přes Davli brání výluka a do náhradního autobusu se prý kola nevejdou. Naštěstí to jede i na druhou stranu, rychle složit Croozer do singl-vagonu a doufat, že stihneme přípoj v Čerčanech.

Stihli (děkujeme panu průvodčímu za pomoc při vykládce kol!). Jel klasický benešovský pantograf, celkem pátý typ vlaku během dopoledne. A na druhé straně vozu seděla mladá dvojice s velkým chlupatým vlčákem. To jsme si užili zvířátek i vozového parku, že?

Benešov – Konopiště – údolí Janovického potoka – Kožlí – Václavice – Hrusice-Hamry – Týnec nad Sázavou, 21 km

Cyklotrasa pro Croozer: K pramenu Vltavy

Jak jsem psal, pobyli jsme pár dní na Šumavě (v Modravě) na srazu vozíků za kolo. Stihli jsme čtyři vyjížďky, dvě hromadné a dvě soukromé (které se nám samozřejmě líbily víc).

Tady je pár slov a pár obrázků z první.

Modrava – Na Ztraceném – Černá hora – pramen Vltavy – Kvilda – Modrava, 27 km

Vyrážíme z Modravy s modrou značkou po lesní asfaltce proti Modravskému potoku, jedeme sami (cesta je už v zóně bez aut) a pomalu stoupáme. Na rozcestí Na Ztraceném uhýbáme vlevo po žluté, nedáme se rozhodit krátkým velmi ostrým stoupáním (aspoň se v chladném ránu člověk zahřeje) a na rozcestí s červenou si můžeme postavit vlastního kamenného trpaslíka.

Nasedat, jedem!

Šumava je samý kýč

Kamenní trpaslíci

Na nejvyšší bod nám chybí do výšky pořád ještě skoro 150 metrů, takže pokračujeme vpravo po červené pomalu a šetříme síly. Hned se ukáže, že to má smysl. Červená se z rovinky stane mírným stoupáním, pak ostrým stoupáním a jakmile vyběhne z lesa, už to je pěkně příkrá stěna, navíc po kamenito-písčité cestě. Klika, že dlouho nepršelo, takže se dá najít stopa, která neprokluzuje a vestoje se daří vozík vytáhnout až pod Černou horu.

Objet vrchol a hurá dolů, sjezd je po štěrku a docela prudký, opatrně brzdíme, abychom neprojeli pasekou až do Německa. Červená si plácne s modrou a jsme u studánky s pramenem naší nejdelší řeky.

Důkaz místo slibů

Tady ve studánce to začíná

Studánku hlídá divná socha

Jsme dost vysoko, takže do Kvildy svištíme z kopce, dole u můstku se podíváme, jak Vltava za pár kilometrů narostla, a vyfuníme kousek k obchodu. Dobrý důvod si odpočinout.

Kvilda je prý nejvýše položená obec – tudíž i nejvyšší pošta

Hlavní kvildský bulvár

Akorát se nesmí ztuhnout, protože zpátky na Modravu se nejdřív musí něco vystoupat. Nejhorší je prvních sto metrů z obce a pak to chce už jenom trpělivost. A dávat pozor na auta. V esíčku, kde se přejíždí do Plzeňského kraje, ještě poslední minikrpál, no a pak už to jede a jede a... Bacha, sešup do Modravy jede opravdu až moc.

Polednik (zaslano z mobilu)

Zlaty hreb na zaver. Uzasny kopec, pry nejvyse polozena rozhledna v CR.

Vozickovy had (zaslano z mobilu)

Z Filipovy Hute je hezky pohled, kdyz to je domu 2 km z kopce. Had voziku zasycel a dojel.

Malo nebo hodne (zaslano z mobilu)

Rec je o desti. Ale skousli jsme to a zajeli hromadne na Trijezerni slat.

e-f#-g-f#-g-a-h (zaslano z mobilu)

Z Modravy. Docela jsme si makli, ale ten pocit...

Krajinou dvou tváří

Projížděli jsme na kole Hrubý Jeseník a míjeli jsme novou rozhlednu. Normálně se rozhledny staví na kopcích, ale tahle trčela z pole. Však taky kde by se tu vzal kopec.

Že v Jeseníkách jsou kopce i rozhledny? Tohle je totiž vesnice kousek od Nymburka.

Ta rozhledna má cimrmanovský primát nejníže položené rozhledny v ČR. Prostě placaté Polabí. Ovšem jen do doby, kdy z Nymburka na sever přes Jíkev dojedete pod Loučeň, rovina se nakloní a kolem zámku (je vidět už z dálky) se cyklisti musejí pěkně nahoru prošroubovat serpentinami.

U hospody nad zámkem jsme zastavili. Zatím to šlo dobře (taky jsem táhl jen Hedviku, Karolinka se asi ještě cachtala v moři), 14 kilometrů od nymburského nádraží za 50 minut. Ale teď jsme byli v jiném světě, velikánské lesy kolem obory (prý se tu před šedesáti roky chovali i plameňáci a pštrosi emu), měkké lesní cesty (deště tohoto týdne se ani zdaleka nevsákly), takže ubylo rychlosti a přibylo bahenních stop na nás...

Po červené značce (a kde šla mezi stromy, po souběžné cestě) jsme dokličkovali k silnici a do Jabkenic jsme ze sebe radši drolili bláto a brali to po asfaltu. Začali se nějak rojit cyklisti, dokonce v dresech a s čísly, co to?

Na řešení jsme přišli zadlouho. Nejdřív jsme sjeli do vesnice, vyhnuli se autu, kterému se zlomila oj přívěsu, projeli kolem Jabkenické myslivny (ze sousoší před ní kape národní patos, Bedřich se tváří příšerně sešle a dramaticky), vyfuněli nahoru mezi chaty po červenomodré, prohnali se po červené do blátivého táhlého stoupání lesem do Selenic, pak zátky buch do placky do Sovenic a konečně odpočinek v Křinci.

A bylo jasno. Ti odresovaní lidé, kteří se proháněli po okolních silnicích, byli závodníci, co se rozjížděli před startem závodu extraligy masters. Tak jsme si sedli do stínu, pojedli, Hedvika pouze popila, a sledovali, jak kolaři vyrážejí z náměstí.

Křinec je jinak docela díra, hospoda hrozná, ani zmrzlinu tam neměli. Aspoň jsem měl motivaci k rychlému návratu do Nymburka (přes zmiňovaný Hrubý Jeseník). No ale nasčítalo se to, na nádraží jsem měl natočeno 49 km. Musím uznat, že poslední stoupání na most přes trať už bylo silou vůle...

A plóóč ne do Nelatovic?

Je to tady. Normální dítě tuhle otázku položí až někdy po třetích narozeninách. To by ale nebyla Karolinka, aby neměla něco extra. Viz třeba její glosu na konci tohoto spotu.

Ale k otázce v titulku – protože by se to asi blbě stíhalo. Řítili jsme se teprve k Hořínu a vlak z Neratovic jel přesně za hodinu. I když by to bylo na kole bylo blíž než 17 km, jak tvrdí plánovač cest (v Mělníku se dá jet po jižním mostě a pod zámkem, v Neratovicích je pak nádraží blíž než náměstí), byla by to makačka. A to už jsme měli přes třicet v nohou, sice na rovinách, ovšem i tak.

Startovali jsme z Kralup, rychlík v 8.26 z Masarykova nádraží je ideální. Jako před rokem – nádražáci se při spatření Croozeru můžou přetrhnout, hodná paní nám dovolila a pomohla v Kralupech přes koleje. Z města jsme vykličkovali po červené po proudu Vltavy. Dvořákova stezka podél trati je nádherná a s vozíkem sjízdná tak akorát. Zámek Nelahozeves na pohled pohádkově nevypadal, to už spíš ten veltruský, jenže ten se ještě pořád opravuje po povodni.

Tak jsme aspoň koukali na podivná letadélka, hangár a figurínu ležícího spícího koně (fakt vypadal jak normální, až zblízka se dal zjistit rozdíl – fůůj). Filmaři? Asi jo, ale nějak jsme se zapomněli zeptat...

Pauza totiž vypukla až v Lužci nad Vltavou, když nás převezl místní trajekt (to si zazvoníte na bezdrátový zvonek a z protějšího břehu přijede převozník, cena pro osobu s kolem za třicet). Ves jako pes, jak říká Magda, ale travička a stín na návsi byly příjemné.

A za pár kilometrů další nečekaná atrakce. Silnička se změnila v safari, vlevo pláň s koňmi, vpravo kozy, u autobusové zastávky se rozhlížela ovce (asi chtěla přejít, výběh měla na druhé straně). Zoopark Zelčín, sice žádní sloni nebo žirafy, ale to je vlastně pro děti skoro jedno. Prosvištěli jsme, to jsme ještě spěchali.

V Hoříně padlo rozhodnutí, že místo dostihů na rychlejší vlak do Neratovic se spokojíme s tím z Cítova. No nevím, protože náhradním programem se stala návštěva Mělníka. A kdo to aspoň trochu zná, ví, že od řeky to je na náměstí a ke kostelu za trest, zvlášť se zátěží. (Vyměkl jsem, nejel jsem po žluté, ale okolo taky nic moc.) U cukrárny, na jediném stinném místě, vyhulovaly dvě holky, docela nám odpočinek se zmrzlinou zkazily.

Kouknout na soutok a tradá z kopce a přes Brozánky na zastávku Cítov. Vlak si sice nevážil naší námahy a přijel si lážoplážo o šest minut později, no ale za stín, který byl uvnitř, jsme mu to odpustili.

Málem bych zapomněl na tu glosu. To Karolinka poté, co jsem projel u Kralup skrytou velkou blátivou louží a poněkud zanadával, pronesla: „Tak to se nedá nic dělat, víš? Když pršelo, tak pršelo.“ Od koho to jenom pochytila?

Obsadila se (konečně) druhá sedačka

Teď už definitivně víme, že se do Croozeru opravdu vejdou dvě děti. A že se tam snesou. A že se to dá uvézt. O víkendu jsme testovali jízdu celé rodiny, poprvé na městské cyklostezce a podruhé po lesních cestách.

Jelikož jsme vyjížďky pojali opravdu jako test, spokojili jsme se s trasou, kterou jsme jeli už mockrát: do Podolí a po pravobřežní cyklostezce tam a zpět. Náklad je to s oběma dětmi už bytelný, ale pořád se to dá celkem bez problémů utáhnout – Karolinka a Hedvika mají dohromady necelých 17 kg. Hedvika opět spokojeně spala (to mají asi všichni kojenci stejné: jak to drncá, zavřou oči a chrní), Karolinka měla trochu problém někam umístit knížky, ale nakonec vydržela i bez nich.

Úspěch nás navnadil, že jsme to dnes zkusili vlakem. Původně to měl být okruh kolem Čelákovic, jenže nádraží (stará úzká nástupiště, bez podchodů, dveře ven příliš úzké) i most přes Labe nad jezem Magdu rozčílilo. Čelákovice budou asi dlouho na černé listině. Takže jsme místo toho jeli romantickou cestou po žluté značce, podél slepého ramena Labe, přes louku a do vršíčku ke sv. Václavu. Posledně se tu Karolince líbilo a dnes si na to ráda vzpomněla. Pak dál lesem k druhé trati (směr Všetaty) a přes ni, přestup na modrou a po kiláku jsme uhnuli oblíbenou státovkou do Lysé. K tradici chyběla jen cukrárna, protože měla z neznámých důvodů zavřeno...

Prahou jsme projížděli přes Jungmannovo náměstí, protože Vodičkova byla kvůli pádu domu uzavřena.