Šuplík Honzy Hučína

Cestou kolem blogu

Žiju, děti rostou. Mohlo by být i líp, ale i hůř. Možná sem začnu zase psát, ale zítra to nebude.

Účet na bloguje.cz (honza.bloguje.cz) jsem zrušil, sloužil mi jako terapie, ovšem myslím, že člověk se nemá zbaběle odsekávat od své minulosti.

Ambiciózní projekt hucin.cz zamrzl, možná bude sloužit našim dětem, ale spíš ne, celý svět bude na Facebooku. Naopak docela dobře ožil Pětník, dokonce uvažujeme o redesignu. Pokud mi v hlavě něco z CSS ještě zůstalo.

Tož zatím tak. Jo, a jděte k volbám.

Vrtulník nad hlavou

Šílenej kravál. Kdyby aspoň někoho zachraňoval nebo zneškodňoval teroristy, ale tenhle slouží k přesunování materiálu na stavbu. Jasně, na střechu vedlejšího domu se blbě dostává a jeřáb v centru Prahy taky není moc kam postavit, ale ať se pak nikdo nediví, že půlka ústavu si vyběhne prohlídnout helikoptéru zblízka.

A už zas letí. Sluchátka na uši a volume doprava.

Fotky ze středečního hokeje

Krásný večer, krásný výsledek. Šestá řada ve skoro prostředním sektoru byla na focení bezva a na koukání vlastně taky, do bližší branky padlo pět ze sedmi gólů. Tak se podívejte taky.

Bílé soustředění před začátkem

Na druhé straně červený pokec

Velký šéf

Buly před brankou Budějovic

1:0, koukáme na opakovačku

Rozhodčí hlásí třetí gól, chlapci slaví

Trochu divná rolba

Hronek chytal výborně

Ve druhé třetině se útočilo na druhou stranu

Fanklub Slávie

Slávisťátka s maminkami

Trochu větší slávisťátka

A je to 6:0!

Puk si v komerční přestávce odpočine

Dva filmové obrazy

„Na komín?“ Hanzlík s Vašáryovou se na sebe podívají. A už tam lezou.

Hrušínský nechá Schmitzera vydusit, než pomalu pronese: „Kdybych nebyl předsedou správní rady pivovaru, chtěl bych být jeho správcem.“

Nádhernej film. Člověku občas něco proletí hlavou...

Prodám lístky na hokej

Přebyly mi dva lístky na středeční čtvrtfinále play-off mezi Slávií a Českými Budějovicemi. Hraje se od 18 hodin v Sazka aréně ve Vysočanech (pochopitelně Praha).

Je to sektor 102 (6. řada) nebo 103 (8. řada), to podle toho, kam se rozhodneme jít my. Oba jsou v dolním patře na „dlouhé straně“, blíž brance Budějovic, tedy také blíž slávistickému fanklubu. Oba jsou v podstatě vedle sebe – v jednom případě to bude chtít slušně požádat jednoho člověka, aby si s vámi vyměnil (sousední) místo.

Dolní patro je už totálně vyprodané (horní možná taky), takže máte jedinečnou šanci. Normální cena je 300 Kč a za ni bych ty lístky také prodal na místě, ale návštěvníkům tohoto blogu je nabízím se slevou, každý za 250 korun.

Zájemci, hlaste se jmenovitě v komentářích, obchod uzavřeme zítra buď během dne někde v centru, nebo chvilku před šestou u haly.

Sobotní bazén na šířku

Místo šatnářek obsluhovaly recepci podolského bazénu dvě týnejdžerky, na všech chodbách byla slyšet naplno puštěná Evropa 2. Aspoň že se neřeční o chorobách a je živo, v sobotu ráno budu chodit častěji, říkám si.

Jenže uvnitř byl bazén beznadějně přepažen na šířku. Kdepak, tréninky jsou i v sobotu, až do deváté, a k té se ručičky digitálních hodin ještě zdaleka neblížily. Když už jsem tady, aspoň se trochu vyplavu. Na šířku má bazén dvacet metrů, takže tradiční kilometr by byl padesátkrát. Při páté cestě od kraje ke kraji jsem to přestal počítat. Prostě jsem se tam tak šplouchal tam a sem, občas (když nebyl nikdo v dohledu) jsem si párkrát kraulnul, pak jsem vylezl a dal se k domovu.

V sobotu ráno možná. Ale tohle bylo příliš brzo. A venku lilo, květinářství mělo nečekaně zavřeno a v cukrárně cukrářce asi teprve nabíhal systém. Domů, do tepla...

Tři nalezenci. Hledá se čtvrtý

Ty tři věci byly prohlášeny za ztracené. A pak se je podařilo během 24 hodin vytáhnout z propadliště dějin. Dvě asi každý pozná, můžete hádat, k čemu slouží ta flaštička (nápověda: s jednou s těch zbylých hodně souvisí).

Kimovka pro sklerotiky

Trojnásobná radost, ale ještě něco chybí. Netušíte, kde můžeme mít krabičku s kartou ke klíčům od bezpečnostních dveří? „Zaručená“ místa (že najednou člověka geniálně napadne, kde to určitě bude, se vším praští, běží tam, káceje po cestě zbytek rodiny, a houby) jsem už projel mockrát...

...něco překrásného končí

Bílým šátkem mává, kdo se loučí. Takže sbohem, základní části hokejové extraligy.

A jak praví klasik, každý den se také něco překrásného počíná.

Pověra nefunguje

Ta kočka přeběhla cestu opravdu názorně. Pomalu, aby si každý všiml, že je černá a velká. A nic se nestalo.

Zapomněl jsem na to u článku o velké jízdě, přitom to bylo asi nejdůležitější. Kočka (čtyřnohá, aby bylo jasno) se mě vydala zastrašit v České Kamenici. Až do konce té obce jsem jel extrémně opatrně. Pak Kamenice skončila, já se nad něčím zamyslel... a na černou kočku si vzpomněl až doma. Pověra si ani neškrtla.

I když kdoví, zda šelmička neměla drápy v tom rozjetém kamionu, co mě hnal až do Děčína.

Chyť écéčko za flígr

Z ulice před nádražím bylo vidět, jak ten vlak přijíždí do stanice. Ještě že to v Pardubicích stojí vždycky aspoň dvě minuty. Výpravčí už pískal, ale podařilo se.

Normálně, jako pasažér uvnitř, bych cosi neslušného poznamenal o lidech, kteří dobíhají rychlík na poslední chvíli. Jako třeba tehdy v Táboře. Tak jsem se projednou stal černou ovcí. Však jsem si taky hned na místě řádně vynadal. Ne, kecám, na sebe jsem hodný.

Správná pointa by měla být, že bych na některé z dalších stanic nervózně koukal z okýnka a prudil dobíhající, ale v Kolíně bylo nástupiště skoro vymetené a v Libni směrem na hlavní se vlaky nedobíhají... Tak nic, zaprudím někdy příště.