Šuplík Honzy Hučína

Za volantem tý svý káry

S kamionem rozjetým z kopce za zadkem rychle zapomenete, že máte jet v obci padesátkou. Ale Děčín vypadá z mostu moc pěkně.

Magdina bývalá spolužačka Hanka nás čtvrt hodiny před polednem vítala na Fojtce. Fojtka je malá ves kousek za Libercem, autobus dvakrát denně, prostě krásné sepětí s přírodou, jak by řekl agent realitní kanceláře. A to se z hlavní cesty musí jet po cestě stoupající s profilem horské dráhy. I na jedničku mělo auto co dělat.

To jsem ale odbočil. Tak teda, na Fojtku jely všechny tři holky. Hanka má dva kluky o něco starší než Karolinka, takže se spojila školka v přírodě a čerstvý vzduch. Takový zájezd je s hlediska Magdy na hranici sebeobětování, snad se aspoň jednu noc ze tří jakžtakž vyspí. Já na Fojtce nezůstával, odpoledne mě čekal dlouho odkládaný rozhovor s Lubošem a Veronikou Stráníkovými, ono je to do Duchcova či vlastně do Oseku, kde bydlí, docela dálka.

Takže jsem ve středu jel krásný trojúhelník. Dopoledne Praha–Fojtka. Brzy odpoledne Fojtka–Osek. Navečer Osek–Praha. Převedeno na velká města o něco víc než Praha–Liberec–Teplice–Praha. Čtyři stovky kilometrů, pro někoho normálka, ale já naposled jel delší trasu v září na Šumavu. Tak jsem si připadal jak řidič trucku, ještě vzít nějakou stopařku do kabiny, pustit si country a případně převálcovat někde nějaký osobák,

Mladá Boleslav vystrčila k dálnici svou nejhnusnější část, paneláky a průmyslovou zónu. Jako z udělání za Boleslaví není dlouho žádná pumpa, ta příšovická má nájezd schovaný zákeřně za zatáčkou, a to se nedalo. Uspěli jsme v Turnově, ale to bude jiný článek. Údolí za Sychrovem je moc hezké, připadal jsem si jak v Alpách. Ještěd trochu v mracích a ještě pod sněhem, Liberec taky zapanelákový, ale v tom svahu aspoň zajímavý.

V druhé etapě opuštěná silnice číslo třináct, uteklo by to rychle, nebýt podezřelého zvonění levého předního kola. Naštěstí pomohlo prošlápnutí brzdy, za Novým Borem se autíčko zase umoudřilo. To už jsem měl za sebou zasněžený Klíč a kochat jsem se moc nestačil, na křižovatce u Svoru bylo dost práce nenechat se rozmáčknout dvěma náklaďáky. Výjezd na Prácheň jsem profetoval za čoudícím tirákem o rychlosti nespěchajícího cyklisty, normálně předjíždím jen na velkou jistotu, teď jsem to trochu riskl (ale ono by se to stihlo, prázdná Felicie má pořád odpich). Ne, řidičem kamionu už být nechci. Padák do České Kamenice, úúúžasný...

A tím to trochu skončilo. Ještě přejezd superdlouhého mostu v Děčíně za něco stál, na levém břehu stojí zámek či co, nějaké středověké hradby jsem zahlédl, pěkné, ale na víc nebyl čas. Pak jízda nekonečnou vesnicí, co se na vjezdu jmenuje Jílové a na výjezdu Libouchec. Až do Teplic nic ke koukání, dokonce ani haldy a měsíční krajiny. V Teplicích byla ke koukání místní špička, že já to nevzal přes Krupku – promiň, JKHT. O Dubí nemá cenu mluvit.

Až ten konec zase stál za něco. Sjezd od Milešovky k Lovosicím, to by člověk chtěl mít na autě křídla a plachtit...

A ta nedodržená padesátka v obci? Za tu může řidič, kterému se v dlouhém sjezdu do Děčína (už nad Huntířovem) nechtělo opotřebovávat brzdy tý svý velikánský káry s návěsem. Zkultivoval jsem ho postupně aspoň na šedesátku, ale pořád jsem měl pocit štvané zvěře.