Šuplík Honzy Hučína

Jéňa odešel trochu brzo

Pětašedesát let není až takový věk. To jsi zabalil předčasně, kamaráde. Přišel jsi mi vždycky strašně pohodovej a sympatickej, za normalizace jsi dělal hlavně obrázky, ale sem tam jsi vzal do ruky nějaké štěrchadlo a bouchadlo, a to se na deskách děly věci. Co by byly třeba Šibeničky Spirituál kvintetu bez tebe?

Škoda, no. Já vím, leukémie je svině.

Uvolněte se. Jo, v tom to bylo

„Klid, uvolněte se, jste v křeči a vypadáte hrozně smutně, ty ruce necpěte před sebe obě najednou a do výšek si nepomáhejte pohybem nahoru...“ Tak to vypadá, když se někdo – v tomhle případě část kapely – rozhodne, že se dá na hlasové vzdělávání. Několik let nás měla Pavla Marianová, což je úžasná zpěvačka někdejšího Klíče a teď sólistka, muzice rozumí; ale přece jenom to není klasická učitelka zpěvu.

Paní Helena Janečková dělá (vlastně nevím, jestli pořád) operní zpěv, to se pozná z prvního tónu, který předzpívá. Ale hlavně to umí vysvětlit, umí poznat chybu a umí poradit, jak ji napravit. V životě jsem nedělal klasickou pěveckou techniku, zněl jsem sám sobě hrozně zvláštně. Ovšem že ze sebe, ač v podstatě bas, vydoluju znějící e¹, aniž bych si jakkoliv namohl hlasivky, to mě přesvědčilo.

Vyzkouším to v Balbínce při koncertu kapely, rozhodl jsem se. Přátelé, tak skvěle se mi ještě (nebo minimálně hodně dlouho) nezpívalo. A představte si, že to nebylo v hlasu, ale fakt v uvolnění, postoji a takových věcech. Najednou jsem se přistihl, jak na „Grüss Gott, meine Liebe“ dělám gesto vpravdě divadelní a není to trapné a hlas se nese.

Ten večer fakt vyšel, ale abych se nechválil, přečtěte si to jinde. Vono na tý opeře asi něco bude...

Písničky z mé poličky

Ten pán, co bude dnes večer mezi devátou a desátou děsně vtipnej na Country Rádiu, bude buď moderátor Miloš (ten je ale opravdu vtipnej), anebo já. Už jsem tam dost dlouho nebyl, mezitím mi rádio uteklo z Palmovky někam na Vinohrady. Tak nevím, asi budu mít v nových prostorách trému. Držte mi palce. Za odměnu některým z vás věnuju písničku.

Pořad se jmenuje myslím Písničky z mé poličky a je to přesně můj sen: budu si hodinu pouštět písničky, které mám rád. Teda – z desek, které jsou v rádiu k dispozici, anebo které si donesu já. Tím pádem si třeba nepustím Voice Male. Ani nezapomenutelné provedení Sounds Of Silence ze společného koncertu Simona a Garfunkela v New Yorku 1981. I tak to ale bude slušný výběr. Redl, Radůza, Nohavica, Plíhal, Traband a další. Asi budu hrát dost takových, co se normálně moc nehrajou, i když kdoví, co si slina ve studiu na jazyk a přehrávači do chřtánu přinese.

Hezký poslech!

Schubert s malovanou erotikou

Americký kvartet od Dvořáka není vyloženě erotická hudba (byť v druhé větě říkám Marcelovi, aby hrál, jako když chce na to sbalit nějakou holku). A „Smrt a dívka“ od Franze Schuberta už vůbec ne.

Naštěstí jsme obojí hráli včera poprvé a museli jsme se pekelně soustředit. Takže jsem si vzpomněl až v půlce předposlední věty Schuberta, že celý večer hraju proti stěně, kde visí asi dvacet malovaných aktů. No a hned jsem přeskočil řádek. Ne, na prasárny se můžu koukat, až budu svůj part bezvadně umět.

Hnědý sešit se zaklapl

Naposledy jsem zavřel žíhané desky. U čísla dvacet jsem jenom doplnil dnešní datum a údaj „čtvrťová nota = 104“, a tím etudy Charlese Dancly odkládám. Tu dvacátou jsem totiž konečně dneska nahrál.

Jak jsem už psal, není problém etudu nacvičit, ale najít čas ji nahrát. Do několika desítek minut, kdy přijdu z práce a holky jsou někde mimo, se taková věc nevejde, proto jsem doufal, že se to podaří teď, kdy jsou mimo.

Podařilo se. Tedy – úměrně obtížnosti. Dvojhmaty v E dur, k tomu občas nějaký hnusný akord přes tři oktávy, před lety jsem nevěřil, že se to někdy zdaří.

A co bude teď? Mohl bych oživit projekt dvanácti Telemannových fantazií pro sólové housle.

Jé, na to se těším...

Kvákací narozeniny

Žlutý kačer, který se dá natáhnout na ruku. A když se mu mačká zobák, kváká písničku. Nebo tuhle.

Ironie a jízlivost je naše rodinná vlastnost, že, ségro? :D

Aneta Langerová v alternativní reportáži

To zase bude adorace, ne-li přímo píár, proletělo mi hlavou. Pak jsem se začetl do prvních řádků a nestačil jsem se divit. Reportáž MF Dnes z koncertu Anety v Tatranské Lomnici je naprostý opak.

Dozvíte se z ní, že se koncert nijak zvlášť nevydařil, publikum bylo chcíplé a Aneta nepůsobí jako charismatická osobnost. Že se před koncertem zavře do šatny a stejně se při nástupu na pódium bojí. Že si za svou první deskou moc nestojí. A že padne do postele ve dvě ráno, aby za pár hodin vstávala a trmácela se jinam. A že si ani redaktor (Tomáš Poláček) není „povinně nadšenecky“ jistý, zda z ní opravdu jednou bude hvězda, nebo zda zapadne mezi stovky jiných.

Jestli vono nakonec, milý šoubyznyse, nebylo lepší nechat vyhrát Šárku?!

Související: Slzy pro Anetu

Fonetická hádanka

Al-Kajda ví
Pan děda spí
Pinem okopu si káru
Ind je šmejd

Tohle je hlavní slogan jedné písničky od Beatles, foneticky převedený do češtiny. Hádejte, která písnička to je.

V nočním rychlíku se už člověku nechce bádat nad seriozními věcmi, tak vymýšlí pakárny...

Soustredeni Q (zaslano z mobilu)

Grilujem, petanquejem, ba i cvicime. Dvorakuv Americky kvartet je idealni vecerni hudba.

Letní (anti)Rybofka bude i letos

O tradiční Rybovce u Karlova mostu jsem psal, v komentářích jsem byl tehdy upozorněn, že se opravdu konala i letní varianta. Teď mi přišel e-mail:

(...) dovoluji si pozvati 23. 6. 2006 od 20:30 na Českou mši vánoční J. J. Ryby. Místo tradiční, vánoční či obecně zimní ustrojení vítáno.

Hm, třiadvacátého je pátek. Jestli budu mít ještě sílu po náročném týdnu, docela bych šel.