Šuplík Honzy Hučína

Šroubovací zub

Ještě v pondělí v poledne tam měla Magda místo stoličky takový divný váleček, vypadal jak normální šroubek, akorát nesmyslně zašroubovaný do čelisti. A večer se už na mě smál nový zub, k nerozeznání od ostatních. Dřív se to řešilo můstkem, ale ten prý zničí okolní zuby a stejně nevydrží dlouho. Zubní implantáty jsou teď zlatý důl dentistů, ovšem kdo by si nepřiplatil na to, že to je řešení doufejme na celý život.

Jediná otrava je neustálé čištění zubů, Magda teď stráví v důvěrném dotyku s různými kartáčky skoro deset minut. Já na ty mezizubní kartáčky neměl nikdy trpělivost, navíc mi to ničilo dásně, asi jsem si měl tehdy koupit menší. No nic, zatím je to dobrý, jak říkal ten sebevrah letící z mrakodrapu.

Což mi připomnělo, že je zase skoro čas na preventivní prohlídku. Ach jo, nějak to moc letí.

Zabili mě, parchanti

Střela se rozprskla o zásobník na kuličky a v tu ránu se mi v puse převalovala želatina. Vletěla asi nějakým průduchem masky, nic jsem necítil, podle pravidel jsem pořád žil, ale zkuste si střílet s držkou plnou takového hnusu. Brzo jsem to koupil do pravé ruky a mohl jsem si jít odrbat barvičku z nosu a zubů. Počkejte za chvilku, mrchy.

Nakonec jsem umřel asi víckrát, než kolik lidí jsem dostal sám, ale to je jedno, kdo by to počítal. Hlavně že na paintballu byla sranda, pohoda, sudý počet lidí: Samotář, mihao, Jana (asi je to Jana z kytarového orchestru), Jakub, Daniel, Helenka a producentstká dvojice petulka a já.

Jo, tři holky, to možná pánové instruktoři indoorového paintballu nečekali. Jinak by si tam mnohem líp uklidili, času na to měli dost a dost, nechali nás proti dohodnutému času čekat. No ale byli pohodoví a vymýšleli pro nás různé scénáře, když jsme ty základní střílečky odehráli vždycky za pár minut.

Pár fotek, které si troufám publikovat sám, další doufám budou na domácích webech ostatních, pak sem dám odkazy:

Naše základna

Tady jsme byli vždycky kamarádi

Ale uvnitř mi dvakrát p(r)ostřelili ruku

Helenka má odstříleno

Některá zranění byla i lehce erotická

Související: Vy jako nemáte modřinu?

Zastřel si svého bloggera

Jestli máte čas příští pátek, přijďte si zastřílet. Teda pokud nejste paintballoví profíci, to bychom si my ostatní ani neškrtli. Ale paintball má tu výhodu, že ho moc lidí nehrálo. A nebojte se, že třeba (skoro) nikoho nebudete znát osobně – to je tady spíš výhoda!

Přihlášky se sbírají a podrobnosti sdělují na mailu petulka šnek petulka puntík net. Neváhejte, počet míst je omezený a několik už je obsazených.

Aby lemuži neutekli

„...tak je tady vodopád, potože se bojí vody.“ Ráno při cestě do školky si Karolinka zopakovala novou vědomost. Každá návštěva pražské zoo vzdělá.

Bylo pěkně, lidí ne moc (ani ne tisící při příchodu ve čtvrt na dvanáct, co je to proti letním pěticiferným stavům), krásné žirafátko, vzorně létající netopýři, exhibující vydry i lachtani Trochu smutku, když jsme míjeli prázdný výběh po Asíkovi. A Kamba pořád nic, jen se chovala těhotensky divně. Pelikáni divoce šermující zobáky... nebylo toho málo. A taky karlovarské oplatky, rybičkové bonbony JoJo a hlídací pomoc při krmení a přebalování Hedviky, merci. Ne že by tatínek nezvládal (Magda měla zasloužené osobní volno), ale ochotná pomocná ruka potěšila.

Březen je fajn, otevíračka je už do pěti. Duben bude ještě lepší, to už bude do šesti, určitě půjdem zase.

Pár fotek se urodilo, podívejte se.

Sranda je to zas až dole

Jak se houpačka vracela, byl jsem si naprosto jistý, že se rozmáznu o sloup, ze kterého mě před chvilkou sestrčili. Divné, ale nerozmázl. A pak už jsem jenom něco řval na celý park Podviní.

Chtěl jsem se tu rozepsat o tom, jak jsou vláček, tramvaj, kříž (i ten podivný) a nakonec i krocení koně půl metru nad zemí sranda, pohoda džez. A při tom samém v osmi metrech... ale kdo někdy zažil, pochopí bez dalších slov; kdo nezažil, musí si do lanového centra zajít. Případně se podívat na podrobnější reportáž a fotky (dokonce video).

Víte, mně nikdy horolezectví nebralo a takové ty řeči o poznávání sebe sama a společném laně jsem měl za patetické kecy. Jenže na tom asi fakt něco je.

Aktualizace: A je tu i video, special thanks to p..

Dvěstě čtyřicet

Martin jezdí bezpečně, má velké silné auto. Ale přesto během těch čtyř kiláků, které jsme prosvištěli za minutu, trochu adrenalinu v žilách zakolovalo. Fičák to byl opravdu doslova.

Šest

Ten poslední byl hustej. Díky moc za trpělivost.

Nechci do školkýýý

Jednou to přijít muselo. Návrat z venkovské idyly s dvěma staršími kluky do šedi velkoměsta se asi Karolince nelíbil. Tak proč nezkusit trochu vzdoru ráno v želvičkové třídě. Chci domůůů, nechci do školkýýý. Naštěstí paní učitelka si ví rady a v poledne už dítko mělo v hlavě návštěvu v muzeu (nejspíš policejním, je to nejblíž, ale není to divné?) a příběh zlobivého medvídka Brumly z přiložených omalovánek.

Ale proč doma v opozici nepokračovat? Proč zůstávat v postýlce jen proto, že to máma přikáže? Proč si nepovytáhnout šuplíky z velké komody a nezkusit, jestli mě udrží jako schůdky? Proč na sebe tu komodu nepřevrhnout a neotestovat, že sloup podpírající spací patro v ložnici padající nábytek náhodou na poslední chvíli zastaví? Proč neprudit i během nákupu a nedožadovat se splnění všeho, co mi proletí hlavou? A proč nevynadat večer rodičům, že si nemůžu jako obyčejně v postýlce číst jen proto, že se lampička odpoledním pádem z komody rozbila?

Nervy byly na pochodu, ale z posledních sil jsme to ustáli. Naštěstí Karolinku ještě přepereme a zmínka o tom, že svatý Mikuláš a Ježíšek všechno vidí, taky zabírá. Už si totiž umí odříkat zbývající měsíce do Vánoc, takže ví, že to zase jednou přijde. Tedy – pokud budou i nadále andělé strážní umisťovat do cesty padajícím skříním solidní opěrné sloupy.

První vylétá z hnízda

„Já jsem se dobře vyspala, protože jsi nechrápal,“ povídá Karolinka poté, co v sedm zazvonil budík a kolektivně jsme se vykulili. (Samozřejmě chrápal jako vždy.) Normálně se to nestává – budík nezvoní a vstává se neorganizovaně podle toho, která z holek zahájí dřív vysílání. Obvykle hluboko před sedmou.

Jenže dneska se šlo poprvé do školky. Organizačně jednoduché, cestu do sousedního dětského centra už máme všichni prošlápnutou a i v té školce už na okouknutí byla. Ovšem ten pocit, že se první dítě vydává do světa... Sice jenom na čtyři hodiny a ne každý den, ale i tak je to úvodní krůček k samostatnému životu. Každý rodič se nerad vzdává vlivu, nerad pouští děti z náruče.

Nu což, Karolinka se tam těšila, na místě instalovala zubní kartáček do stojanu s motýlkem, iniciativně si umyla ruce a vystartovala do třídy. Že něco probírám s paní učitelkou a pak odcházím do práce, vzala na vědomí jen tak periferně. Za hodinu už budou mít oběd, za další hodinu pro ni dojde Magda, a bude to za námi.

Posunuté Vánoce

Karolinka ví, že Vánoce jsou, když všechna zvířátka zapadnou sněhem. Nevím, ze které pohádky to je, možná se to mihlo v některém Večerníčku, naší chytrolínce to stačí říct jednou. Takže máme konečně Vánoce, o měsíc později.

Tenhle týden mám dovolenou, tak jsme ve středu i dneska bobovali na Vyšehradě. Hlavně dnes dopoledne počasí vytvořilo úžasný zimní kýč: modré nebe, slunce osvětlující pražské panorama dvacet centimetrů sněhu i na stromech.

Aspoň na chvilku můžeme mít iluzi, že na světě je všechno tak, jak má být. Tedy zima v zimě.