Šuplík Honzy Hučína

A plóóč ne do Nelatovic?

Je to tady. Normální dítě tuhle otázku položí až někdy po třetích narozeninách. To by ale nebyla Karolinka, aby neměla něco extra. Viz třeba její glosu na konci tohoto spotu.

Ale k otázce v titulku – protože by se to asi blbě stíhalo. Řítili jsme se teprve k Hořínu a vlak z Neratovic jel přesně za hodinu. I když by to bylo na kole bylo blíž než 17 km, jak tvrdí plánovač cest (v Mělníku se dá jet po jižním mostě a pod zámkem, v Neratovicích je pak nádraží blíž než náměstí), byla by to makačka. A to už jsme měli přes třicet v nohou, sice na rovinách, ovšem i tak.

Startovali jsme z Kralup, rychlík v 8.26 z Masarykova nádraží je ideální. Jako před rokem – nádražáci se při spatření Croozeru můžou přetrhnout, hodná paní nám dovolila a pomohla v Kralupech přes koleje. Z města jsme vykličkovali po červené po proudu Vltavy. Dvořákova stezka podél trati je nádherná a s vozíkem sjízdná tak akorát. Zámek Nelahozeves na pohled pohádkově nevypadal, to už spíš ten veltruský, jenže ten se ještě pořád opravuje po povodni.

Tak jsme aspoň koukali na podivná letadélka, hangár a figurínu ležícího spícího koně (fakt vypadal jak normální, až zblízka se dal zjistit rozdíl – fůůj). Filmaři? Asi jo, ale nějak jsme se zapomněli zeptat...

Pauza totiž vypukla až v Lužci nad Vltavou, když nás převezl místní trajekt (to si zazvoníte na bezdrátový zvonek a z protějšího břehu přijede převozník, cena pro osobu s kolem za třicet). Ves jako pes, jak říká Magda, ale travička a stín na návsi byly příjemné.

A za pár kilometrů další nečekaná atrakce. Silnička se změnila v safari, vlevo pláň s koňmi, vpravo kozy, u autobusové zastávky se rozhlížela ovce (asi chtěla přejít, výběh měla na druhé straně). Zoopark Zelčín, sice žádní sloni nebo žirafy, ale to je vlastně pro děti skoro jedno. Prosvištěli jsme, to jsme ještě spěchali.

V Hoříně padlo rozhodnutí, že místo dostihů na rychlejší vlak do Neratovic se spokojíme s tím z Cítova. No nevím, protože náhradním programem se stala návštěva Mělníka. A kdo to aspoň trochu zná, ví, že od řeky to je na náměstí a ke kostelu za trest, zvlášť se zátěží. (Vyměkl jsem, nejel jsem po žluté, ale okolo taky nic moc.) U cukrárny, na jediném stinném místě, vyhulovaly dvě holky, docela nám odpočinek se zmrzlinou zkazily.

Kouknout na soutok a tradá z kopce a přes Brozánky na zastávku Cítov. Vlak si sice nevážil naší námahy a přijel si lážoplážo o šest minut později, no ale za stín, který byl uvnitř, jsme mu to odpustili.

Málem bych zapomněl na tu glosu. To Karolinka poté, co jsem projel u Kralup skrytou velkou blátivou louží a poněkud zanadával, pronesla: „Tak to se nedá nic dělat, víš? Když pršelo, tak pršelo.“ Od koho to jenom pochytila?