Šuplík Honzy Hučína

Skončil už třetí. Co mají společného?

Před rokem jsem to ustál. Pamatujete? Mám totiž pro koho psát.

Tehdy jsem ohlásil pauzu. Byl jsem unavený a chyběla mi motivace udržet tempo psaní. Dva měsíce jel tento blog na snížený výkon (viz příspěvky od ledna do března). A pak jsem se zas nějak vrátil do hry.

Mezitím to zabalili tři významní blogeři: Pixy už koncem srpna, Artur Dent vydržel do října a k přelomu roku abdikoval Marigold. Je zajímavé srovnávat důvody, pro které zavřeli krám.

Artur Dent

(...) Bylo to opravdu zajímavé sledovat zevnitř, ale bylo to namáhavé. Obzvlášť pro člověka jako jsem já, pro člověka, kterému – podle některých komentátorů – „chybí nadhled”. Nad čím mi chybí nadhled, to bohužel neupřesnili. Snad nad vulgárními výlevy. Nebo je nadhled možná to, že člověk mávne rukou nad tím, co JIM připadá malicherné – v tom případě jsem ale rád, že ten „nadhled” nemám. Zkrátka bylo pro mne náročné srovnat se osobně s útoky na něco, čemu jsem věnoval tolik sil a času, a možná ještě náročnější bylo srovnat se s reakcemi lidí, kteří nic z toho nepodstoupili, ale ochotně mi radili, že si to nemám tak brát. (...)

Marigold

(...) nemám chuť neustále do kola narážet na stejné problémy, stejnou a stále kvetoucí blbost. (...)

Pixy

(...) Spoustu příspěvků, které mě napadaly, jsem polknul a nikdy nezapsal, protože by to stejně nebylo užitečné k ničemu víc než k dalším hádanicím v komentářích. (...)

A ještě jedna podobnost: Pixy blogoval necelé tři roky, Marigold také tři roky, Artur třicet měsíců. Že by se po třech letech projevovala klasická partnerská krize i ve vztahu člověka k blogu?

Mně se naštěstí tady v komentářích nehádáte, děkuji moc. Ale i kdyby se tu strhl flame jednou týdně – je to jenom blog. Když píšu, myslím na několik konkrétních lidí a píšu hlavně pro ně. Mají-li radost, i já mám radost. Ovšem života si umím užívat i jinak než sledováním komentářů pod články.

Související:
Marigold skončil
Konec vynikajícího blogu