Šuplík Honzy Hučína

Překážkový skoroletní výlet

Tak jsem neměl pravdu, když jsem se bál, že skončila cyklistická sezóna. Velmi nadstandardních dvacet stupňů nás v sobotu vylákalo ještě na jednu projížďku. Byla dost adrenalinová, strávil jsem neobyčejně mnoho času vedle kola: mohlo za to až neobyčejně mnoho překážek a neustále povolující oj táhnoucí Croozer.

Jelikož dny se krátí a Magdini rodiče chtěli, abychom se zastavili na návštěvu, bylo třeba jezdit někde poblíž, nejlépe po Praze. A tak jsme si dali východní trasu z Hájů přes Dolní Počernice na Florenc. Člověk by neřekl, jak je Praha krásná a kopcovitá. Stoupání od Botiče do Petrovic, železniční nadjezd v Kyjích, hned následný přejezd do Hloubětína, výjezd od Hořejšího rybníka se závěrečným trhákem z ulice Mezitraťové do ulice Pod šancemi, táhlé stoupání od Spojovací na Pražačku a finální prémie z Kobylis přes sídliště do Čimického lesa... Ale budiž, s kopci se počítat musí, nakonec je to sport, ne? Poprat jsme se museli s jinými nepříjemnostmi.

Především se mi zdá, že čelisti, které drží oj vozíku na zadní vidlici, nějak nedrží. Ať se utáhnou (rukou) sebevíc, dřív nebo později začnou povolovat a oj začne brnkat o dráty. Stává se to bohužel právě v ostrých stoupáních. Patrně se přes zimu zajdu poradit do obchodu, co s tím. Protože dál nehodlám každý kilometr seskakovat a utahovat oj.

Říjen se v Praze stal měsícem oprav lávek a mostů. Poměrně důležitá spojka mezi Dolními a Horními Měcholupy (u železniční zastávky) je zavřená, přes trať postavili provizorní přechod, ale když jsme ho viděli, radši jsme přenesli vozík v ruce přes koleje. No, jen co jsme přenesli, přijel vlak. Další přenášení by na nás teoreticky čekalo v podchodu u zastávky Praha-Kyje (to se naštěstí dá objet a víme, jak) a z lávky přes Průmyslovou. Ta ale byla také zavřená, aniž se kdokoliv namáhal vyznačit objízdnou trasu pro cyklisty (podotýkám, že to je na cyklostezce číslo 1). Zlé bylo ale i pro něco dobré, našli jsme podjezd dole u křižovatky a po romantické cestě podél Rokytky našli ztracenou cyklostezku u Hořejšího rybníka. Nebýt vidět tovární haly, cítili bychom se jako někde v úrodném Polabí.

Ale jo, bylo to hezké. I když nás u dálničního nadjezdu ve Štěrboholích ohrožoval jakýsi protijedoucí hazardér. Sjezd z Vítkova tunelem na Florenc za to stál. Karolinka to všechno zaspala, jako možná většinu z těch 625 letošních kilometrů. Nebála se ani, když jsme se za tmy vraceli přes Čimičák na metro.