Šuplík Honzy Hučína

Konec Croozerové sezóny?

Ještě jsme chytili jeden slunečný den, i když ve stínu a na větru bylo dost nepříjemně. V půlce dubna jsme vyjížděli s Croozerem poprvé, v půlce října to vypadá na konec cyklistické sezóny. I když, třeba ještě nějaký hezký den bude.

Dojeli jsme metrem do Stodůlek, vytáhli vozík po schodech (do výtahu se nevešel, ale to je bohužel v pražském metru obehraná písnička). Cyklostezka z přilehlého Šostakovičova náměstí příjemně klesá přes celé stodůlecké sídliště. Karolinka si zdřímla, takže jsme opustili plán nechat ji pinožit po dětských hřištích, místo toho jsme upalovali směr Hlubočepy.

Od Ovčího hájku je trochu problém sjet dolů do Prokopského údolí. Značená cesta tam vede, to ano, ale dost prudce klesá. Vždyť přece musí existovat jiná, pohodlnější cesta!

No, nenašli jsme ji. Jak přímý směr od lávky, tak objezd vpravo vedl nakonec na hrbolaté úzké polňačky. Docela se divím, že drkotání a zdolávání ostrého svahu nebylo zezadu komentováno nespokojeným křikem. Taktéž průjezd Prokopským údolím nebyl zcela hladký, kolem zpomalovacích prahů je sice dost místa na průjezd kola, ale ne celého vozíku, ten musí nejméně jedním kolečkem přes práh. A ta náhlá zima...

Stánek na dolním konci údolí to pro letošek nejspíš definitivně vzdal, ale včera by měl asi dost zákazníků. Nevadí, občerstvili jsme se z vlastních zásob a prohřáli se na sluníčku. Dítko procitlo z apatie a začalo obírat lavičku, tak jsme se radši nezdržovali příliš dlouho. Domů jsme to vzali přes Žvahov (na pohled hezké bydlení, ale s hlukem od Barrandovského mostu a výhledem na chuchvalec silnic bych asi dlouho nevydržel), podjezdem pod tratí na Zlíchov, přes most a po cyklostezce kolem řeky do Podolí a myší dírou pod Vyšehradem.