Šuplík Honzy Hučína

Rozsypávací den

Součástky se rozběhly po baru Ypsilonky. Zachránil jsem jednu pružinku, ale to nestačilo. Kdo někdy rozebíral propisku, ví, že každá propiska je jedinečná a poškození nespravitelné. Takže má oblíbenkyně putovala do koše.

Za pár hodin se z notového stojánku vydrolilo těsnění a nefunguje ani on. Možná to ještě půjde zachránit, zkusím to u Rouska. Je to otrava.

Trochu rozsypávací pocit mám i sám. Znáte ten stav, kdy je to tak na hraně a říkáte si, že na vás něco leze a onemocníte a ulehnete a umřete? Tak mi bylo včera večer. Léto pryč a ponožky příliš tenké.

Abych to vylil na virtuální papír všechno, v práci mě to nebaví. Vrtat se v projektu o selektivitě českého školství, který podle mě nic nevyřeší a je jen dobrým důvodem pro utrácení peněz, to je možná mozkové cvičení na diplomku. Přiblížil se můj přechod jinam?

A pár organizačních restů, které se hromadí: vyřešit doma WAWky před topnou sezonou, nahrát brebentění Karolinky a Hedviky, zavolat a zamailovat asi deseti lidem či institucím ohledně různých koncertů, konečně osmykovat a oprstokladovat noty pro kvarteto na Dvořáka, koupit a vyměnit struny, přepsat čtyři rozhovory, taky konečně upravit nějaké další písničky a konečně zas napsat něco vlastního, rozjet rodinné stránky (když už jsem tu doménu konečně zprovoznil) – ne, nebudu sem přepisovat celý soubor ukoly.rtf. Já vím, jsou to většinou „jen“ koníčky.

Ale věřím v odporně pozitivní hepáč. Každé ráno vyjde slunce, přijde jaro, nemocní se uzdraví, ptáci začnou zpívat a Slavie konečně vyhraje.