Šuplík Honzy Hučína

Nemám hypotéku, jsem out

"Jen jak peřina stačí," říkávala maminka Káji Maříka. Dnes by se jí každý vysmál. Z požadavku něco pouze mít, například auto, mobil, barevnou televizi a k ní video, konzum postoupil o úroveň výš. Očkuje nám posedlost, že je třeba to mít hned teď. Tedy aniž na to musíme ušetřit, aniž bych se musel předem nějak uskrovnit. Stále mě ohromuje ta nenucená samozřejmost, s jakou reklamy předpokládají, že se prostě chci nechat několik let či desetiletí vyžírat splátkami úvěru či hypotéky na věc, kterou bych normálně koupil za poloviční cenu. Pravda, ne hned. Ale je to špatně?

V podstatné části minulého století se v západní civilizaci považovalo za správné a vzorové tvrdě a pilně pracovat po celý život, odříkat si okamžité uspokojení, aby člověk něco vybudoval a především zabezpečil rodinu a dětem předal vytvořené hodnoty. Z pohledu dnešních finančních ústavu je představa chudého amerického chlapce, kterak myje nádobí, šůruje podlahy, přehazuje uhlí nebo štípe lístky v autobuse, aby měl čím zaplatit nuzné bydlení a nakoupit knihy, které čte za svitu laciné svíčky, aby vystudoval a něco z něho bylo, naprosto nepatřičná. Proč si ten kluk nepůjčí od nás peníze, mohl by nám je splácet celý život, ale ušetřil by si nepohodlí?

Je to jednoduché jak facka. Vlastně dvě facky. Chlapec by splácel celý život, takže by jeho děti začínaly zase od nuly – zatímco když ušetří na sobě, třeba potomstvo objeví v prasátku nějaký ten statisíc či milion. Tedy odpovědnost k budoucím generacím. A ta druhá? Co je lepší, nejdřív trpět a pak se radovat, nebo naopak? Po naspořené dovolené zbyde pocit "stálo to za to odříkání", po úvěrované jen kocovina "už je to pryč a teď to ještě budeme splácet".

Nemám hypotéku a tudíž ani dluhy. Děkuji, nechci ji. Nepotřebuju, jsem spokojený s tím, co mám.