Šuplík Honzy Hučína

Bowlení k narozeninám

Není důležité dát velkou ránu, ale trefit se. I lehkou koulí nepříliš prudce hozenou se dá zahrát strike. U mě to ale byla vždycky náhoda, bowling jsem šel hrát po dvouleté pauze. A hrál hlavně Filip.

Filip je můj synovec, bylo mu koncem prosince devět let. Dost špatně se mu dávají dárky, protože už všechno má: mobil, nabušené elektronické klávesy, kolo, koloběžku... Tak mě napadlo, že ho pozvu na bowling. Šli jsme do herny V Továrně, je to jedno z mála míst v Praze, kde mají šestiliberní kouli.

Filipa to až neuvěřitelně bavilo. I když mu v postranních „kanálech“ končily tak čtyři pokusy z pěti, pořád chtěl hrát dál. A dočkal se i úspěchu, asi dvakrát shodil osm kuželek. Bavilo to i mě, protože jsem nepřišel s ambicemi trhat rekordy a oslňovat davy.

Možná zase někdy si půjdeme zahrát s Magdou. Ta je teď namakaná z tlačení kočárku. Do té doby si budu opakovat první větu z tohohle spotu, je to i zajímavé životní motto.