Šuplík Honzy Hučína

Konzum a vynálezy nás nenechají zahálet

Petr Zídek v Lidových novinách ze soboty 11. září v článku Chvalozpěv na lenost zajímavě srovnává vztah společnosti k zahálce a lenosti v různých epochách. Dochází k závěru, že bychom měli více zahálet, jinak nás čekají těžko zvladatelné společenské otřesy. Závěr provokativní, vybízející k diskusi, podle mě ale nesprávný.

Otázka dne zní, zda je současná míra zahálky dostačující. Na světě je více než miliarda nezaměstnaných. Americký ekonom Jeremy Rifkin, autor knihy Konec práce (1995), říká, že v polovině tohoto století dokáže všechny výrobky a služby vyprodukovat pět procent světové pracovní síly. Ale co pak bude dělat těch zbývajících pětadevadesát procent lidí?

Pokud by pan Rifkin měl pravdu, pak by samozřejmě taková situace byla na pováženou. Zdá se mi ovšem, že jeho výrok nebere v úvahu možnost budoucích vynálezů, jejichž rozvoj uživí vždy dostatek lidí. Je to něco podobného, jako když kdosi na začátku minulého století navrhoval zrušit patentové úřady, protože vše bylo už vynalezeno (nevím kdo přesně – pokud to víte, rád se nechám poučit). Anebo když se myslelo, že jedna disketa o kapacitě 640 KB bohatě stačí na všechna data. Vynález počítačů, vznik a rozvoj internetu, vynález mobilních telefonů, to všechno dneska zaměstnává velká kvanta lidí. Troufám si tvrdit, že se časem objeví podobný zlomový vynález, který dá vzniknout novému odvětví zaměstnávajícímu miliony lidí.

Druhý důvod mého nesouhlasu je neustálý tlak na vzestup životní úrovně, který pociťujeme právě v této době u nás. Petr píše:

Češi tráví dnes v práci bohužel ještě víc času než Američané. Proč vlastně musíme pracovat o sedm a půl hodiny týdně – tedy skoro o celý den – více než Francouzi?

Odpověď se nabízí: je to důsledek honby za životní úrovní. Pro mé spoluobčany jsou určité statky nezbytné, neboť by se jinak cítili jako socky. A hlavně je mít hned. A tak shánějí nakupují, často na leasing či spotřebitelský úvěr. Na druhou stranu si potřebují udržet místo, aby svou spotřebu měli z čeho platit, a tak makají a dřou v práci.

Aneb, řečeno z opačného pohledu: v České republice si nemakat může dovolit ten, koho neovládá konzum a nutnost mít všechno, co se počítá do standardu. Takových je ale značná menšina.