Šuplík Honzy Hučína

Poslouchal jsem Cymbelín a Krock

Z nahrávek od Milana Tesaře jsem si přehrál další dvě a rád se s vámi podělím o své dojmy.

Cymbelín býval komorní sestavou hrající krátké písničky s vlastními poetickými texty, žádná řachanda. Býval. Dnes se zřejmě vydal ve směru, který momentálně letí – world music s bicími. Poetika ve vlastních textech zůstala a hlas Kristýny Šenkyříkové se také nezměnil, ale hutný základ s bicími začíná různé detaily stírat a pozornost posluchače rozptylovat. Výsledkem je sice výborně zahraná inspirativní muzika se zajímavými postupy, jenže bohužel i ztráta jedinečnosti. World music takhle dnes dělá víc kapel a bohužel některé ještě (aspoň podle mého názoru) lépe, například Muziga.

Míla Fuxa z dua Krock si dal těžký úkol: rozhodl se zpracovat známou knihu Saint-Exupéryho Malý princ jako písničkové pásmo. Přistoupil k tomu pokorně, a možná proto se mu to podařilo lépe, než by se dalo čekat. Texty písniček jsou civilní, a přitom výstižné, drobné charakteristiky (či spíše karikatury v dobrém smyslu) jednotlivých osob vyšly výborně a leckdy se pěkně potkaly i s hudbou. Kdyby Fuxovy písničky zaranžoval a nazpíval někdo jiný, určitě bychom se dočkali výborného výsledku, protože materiál je to dobrý. Bohužel vlastní podání ho shazuje, zpěváci špatně vyslovují a ani intonace není suverénní. Škoda.

Související:
Poslouchal jsem Modrou pečeť a Není zač
Krock: Malý princ
Cymbelín: Etno underground