Šuplík Honzy Hučína

Pepsonův víceboj s rezervami

Josef Snětivý, kterému se v muzice říká zásadně Pepson, ohlásil před třičtvrtě rokem odchod z Bílé nemoci. A soudě podle toho, že podle jeho slov tato kapela zakázala cokoliv o ní publikovat na Pepsonově webu, asi to nebyl odchod úplně hladký.

To je ale už pryč, celý letošní rok Pepson makal na přípravě svého startu na sólové dráze. Z Bílé nemoci si pamatuju jeho výbornou hru na saxofon, opakovaně vychutnávám jeho vyhrávky i sóla na posledním albu Malostranská beseda Live. Teď si přibral klávesy, zpěv a autorství textů i hudby. Protože ale nejde o „písničkářský” projekt, přizval si své někdejší spoluhráče Ivo Hlocha, Filipa Benešovského a Davida Uhra.

První ochutnávku jsem dostal poštou nedávno. Singl s dvěma písničkami mapuje, které disciplíny hudebního víceboje patří k Pepsonovým silným zbraním: samozřejmě saxofon je velmi přesvědčivý a klávesy rozhodně nic nekazí. Celkové vyznění hudby je trochu popovější, s méně detaily, než na co jsem byl zvyklý od Bílé nemoci.

Obě písničky jsou romantické, text i melodie se poslouchají příjemně. Ovšem o lásce se toho zpívalo tolik, že je hodně těžké tady s něčím novým prorazit. Nicméně směr je dobrý.

Velmi na rozpacích jsem ovšem z Pepsonova zpěvu. Na to, jak profesionálně zní všechno ostatní, vidím a slyším v pěvecké – a bohužel stěžejní – složce projektu velké rezervy: rozechvělý hlas na konci, zejména ve střední poloze; pokus o drsný projev bez patřičného hlasového fondu; forsírované hloubky. Převedeno do vícebojařské metafory v ostatních disciplínách nadprůměrné výkony, ale ve zpěvu zatím nezdolána ani laťka na základní výšce. Na druhou stranu při dobré snaze se zpěv dá dohnat snadněji než třeba hra na nástroj.

I tak ale bych dal Pepsonovi ke zvážení, jestli si aspoň na přechodnou dobu nevzít nějakou vokální výpomoc, hezkých a solidně zpívajících dívek je jistě hodně.