Šuplík Honzy Hučína

Vrcholem byla Rajská zahrada

Nedávný předčasný odchod Karla Zicha mě přiměl k poslechu některých dřívějších nahrávek Spirituál kvintetu.

Jak uvádějí oficiální stránky skupiny, diskografie řadových desek (připustíme-li jednu antologii) čítá 15 titulů. U skupiny doživší se více než čtyřiceti let se dá čekat, že ten nejvyšší vrchol má už za sebou, to je zcela přirozené. O tom mě přesvědčilo už předloni album Křídla holubic kvůli absenci Oldřicha Ortinského a hlavně pocitu z krámu, jehož největší šperky už zákazníci vykoupili a nové nebyly dodány.

Když jsem si pak poslechl Rajskou zahradu, nebylo co řešit. Současná přítomnost Františka Nedvěda i Karla Zicha na jedné desce je kuriózní, protože, pokud vím, na řadových koncertech spolu nikdy neúčinkovali (ale můžu se mýlit, nebyl jsem na všech). Využití obou hlasů ovšem stojí za to. Františkův uklidňující baryton je v úvodní Já se těším do nebe balzámem, Karlův dravý tenor zabere nenapodobitelně například v bluesovce Dým, jen dým. Oba pak moc pěkně souznějí v Oslu Jerrym. Vůbec z celé desky dýchá pohoda, energie, elán, snad i úleva po nabytí svobody.

Oba Nedvědi pro mě patřili ke Spirituál kvintetu po celou dobu, co jsem je znal, a tak není div, že jsem si přece jen musel na Karla Zicha zvyknout – a zvykl jsem si rád. Na druhou stranu si říkám, že je hlasů Honzy i Františka škoda. Kdo zná Šibeničky, ví, o čem mluvím.