Šuplík Honzy Hučína

Chvála chválí tradiční rodinu

Jednopohlavní rodiny nejsou rovnocenné s rodinami tradičními. Říkají to v sobotní MF DNES Ludmila Trapková a Vladislav Chvála ze Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch. Vypadá to, že nás čeká další bitva na ožehavé a politicky nekorektní téma, tentokrát ve stylu „vždyť jsme to už dávno říkali“.

Ten článek není úplně snadný na čtení, občas jsem se musel vrátit o větu nebo dvě zpátky. Ale stojí za to si ho přečíst; pohled člověka, co dělá profesionálně do psychosomatiky, v takových diskusích moc nezaznívá.

Hned první odstavec je výživný:

Vědecké práce, které integrují obě hlediska (zmíněná v předchozí větě, má poznámka) tvrzením, že naše sexuální orientace se rozvíjí na základě vrozeného temperamentu dítěte ve spolupráci s jeho sociálním prostředím, jsou méně populární. Možná proto, že poukazují na naši odpovědnost za vývoj dalších generací.

Lidé (potažmo společnost) podporují samozřejmě to, co je pro ně pohodlnější. Žádné velké závazky, cesta nejmenšího odporu. Kázeň? Odpovědnost? Tato slova vyšumí jak bublinky levného hypermarketového sektu a utopí se pod přívalem akčních cen.

Ale dost vlastních keců. Pár dalších citátů, přečtěte si to celé sami a v klidu. Houby tomu rozumím, tak se moc neodvažuju hodnotit, v čem mají autoři pravdu a co je jen spekulace nebo přímo blbost.

Mezi integrující náhledy patří teorie zvaná EBE (Exotic become Erotic) amerického psychologa Daryla Bema. Předkládá znepokojivý závěr: Vývoj sexuální orientace může být významně závislý na tom, zda dítě vyrůstá v prostředí, kde existují dvě rozlišitelné sexuální kultury – ženská a mužská. To, co se během dětství jeví jako exotické, je dodatečně proměněno do erotického. Vzájemnou přitažlivost pohlaví zajišťují všechny lidské kultury zvětšováním a udržováním rozdílu mezi pohlavími.
Ptejme se nyní Bemovou optikou: Nebude už pozdě, až jednou opustíme nyní se prosazující představu, že sexuální orientace jako taková je vrozená, a proto je jedno, v jaké rodině dítě vyrůstá? Nebude pozdě, až svými zákony a umělými zásahy bez pochopení zničíme rozdíl mezi muži a ženami?

(...) na skutečné ověření našich „rodinných“ rozhodnutí bychom si museli počkat nejméně do druhé a ještě lépe do třetí generace. Některé poruchy totiž vznikají transgeneračně – a teprve ve třetí či čtvrté generaci se z původní nevýznamné odchylky stává chronický a těžko řešitelný, protože už stabilizovaný problém.

V našem pojetí rodinné terapie psychosomatických poruch a na základě každodenní klinické praxe, jsme si stále jistější, že dítě potřebuje k plnému psycho-sexuálnímu dozrání sociálně uzavřený prostor rodiny, v němž se vztahuje ke dvěma jazykovým ohniskům, k ženskému a mužskému, k mateřskému a otcovskému, mezi kterými je užitečný rozdíl a je nutné jej ctít a pečovat o něj. (...) Když jedno toto ohnisko chybí, jako je tomu v jednopohlavních rodinách, nebo existuje-li zmatek v tom, ve které rodičovské postavě dítě najde převážně mužské projevy a ve které se setká s převážně ženským způsobem zacházení (to se může týkat jak heterosexuálních, tak tím spíše homosexuálních či transsexuálních rodičovských dvojic), je to pro dítě situace, jako by muselo kulhat nebo skákat po jedné noze.

Nabízí se, že porucha (...) sexuální identity je výsledkem dlouhého vývoje chaotického hledání nové rovnováhy, když se tradiční rovnováha v rodě po dostatečně dlouhou dobu porušovala. Jakmile se ta nová rovnováha ustanoví a stabilizuje, není v poslední generaci už vratná.

Těším se na navazující přestřelku, nesmím zapomenout koupit v sobotu noviny.