Šuplík Honzy Hučína

Lebeční a frustrující

Sáhněte si na temeno lebky, jestli náhodou není zvrásněné. Pokud jo, jste asi Germáni. Tuhle užitečnou informaci jsme se dozvěděli z výkladu v mělnické kostnici. Za prohlídku jedné nevelké místnůstky s naaranžovanými stěnami kostí a reprodukovaným desetiminutovým výkladem chtějí 25 korun – dal bych tak deset.

Hrobničina musí být asi docela výnosné povolání. A poskládat stěnu z kostí a doprostřed udělat z lebek srdce, na to nemá každý žaludek. Ten náš naštěstí vydržel. I když mi paní (kastelánka? kustodka? správkyně? možná prostě paní kostničtní) při odchodu připomínala upíra.

Jinak se ale neděle trochu nepovedla. Asi jsem se příliš snažil a příliš připravoval.

Odstartoval to práskavý zvuk, který se s následující sprostou nadávkou rozlehl druhým nástupištěm vršovického nádraží. To při pokusu upevnit přední kolo ve vidlici praskl upínák. A to bylo zlé. Vlak jel za deset minut a už nebyl čas shánět opravu, notabene v neděli. Nalodil jsem se, ale do Neratovic nic nevymyslel, jenom jsem poněkud neúčinně a nervózně plašil Petru. Ani nikde po cestě nebyl žádný dobrý kamarád, co by mi půjčil kolo, a ukradnout upínák z cizího kola, byť na pár hodin, to se mi příčilo.

Takže jízda na kole zrušena a kola zaparkována do boudy na neratovickém nádraží. A co dál? Aspoň do Mělníka autobusem? Dobrý nápad, ale bus jede z druhé strany města. Tak pochoďák, naštěstí P. zná příjemnější zkratky, než je dusání po chodníku. V Mělníce jsme zdolali kopec, v hospodě (sakra, už zase nevím, jak se jmenuje, a to jsem tam byl v krátkém čase podruhé) vydýchali, nasákli tekutiny a potkali mého kamaráda Tomáše Slavického. A aspoň užít trochu kultury.

O kostnici už byla řeč, pokus o túru na Chloumek byl dole u Pšovky vcelku pochopitelně označen jako blbý nápad (zářící kostel na vršku nebyl dostatečnou náplastí na šedesátimetrové převýšení) a trasa odbočila do vedlejšího Tesca pro zmrzlinu.

Projít se podíl Labe do Větrušic a dojet zpátky busem? Proč ne, akorát Mělník by musel být kratší a Větrušice blíž. U cukrovaru to bylo tak akorát na vyčkání příjezdu Nerabusu. Vyhlídková jízda přes Libiš a moc hezká zkratka na nádraží lesem. Katalog nedělních průserů pak logicky doplnilo marné hledání lístečku od úschovny, ještěže tam seděla hodná a komunikativní paní. A spěšňák naštěstí kola bral.

Takže kolo teď bivakuje v úschovně na vršovickém nádraží a už se těší, že mu zítra někdo dodá chybějící součástku. A já si jdu přečíst, co o tom napsala Peťulka. Je to docela tolerantní pohled, příští týden kanálama chodit nemusím.