Šuplík Honzy Hučína

Poslouchal jsem Vodopád a K. R. Bandu

Desky od Milana Tesaře mi ještě pár dní vydrží. V minulém článku jsem pomluvil Cymbelín a Krock, teď se vrátím k jednomu reprezentantovi country a jednomu jazzbandu. Oba mají společného jedno: jde o hudbu příležitostnou, nikoli koncertní.

Vodopád poslal svou nahrávku ze Slovenska. Deska má zřetelně zachycovat dlouhou historii skupiny, má podtitul 1983–2003, obsahuje 22 písní. Na skupinu platí podobná charakteristika jako na Modrou pečeť: na hraní u ohně, v hospodě či na nenáročném countrybále dobré, ale na samostatné vystoupení vhodné pouze pro skalní fandy. Kladem jsou vlastní texty, záporem amatérské provedení. Kapela kromě nadšení nemá bohužel žádný další výrazný klad, který by nějak rozhrnul šmíru. Ale možná jde jenom o tu radost z hraní pro kamarády.

Po smršti folku a country jsem myslel, že se žádných náznaků jazzu nedočkám. A vida, stačilo si pustit Docela všední obyčejné demo K. R. Bandy (vtipný název desky, to se musí nechat), a dočkal jsem se. Tenhle malý jazzový a swingový band hraje jistě také spíš při různých společenských příležitostech než na recitálech, repertoár je z velké části převzatý nejen materiálem, ale i provedením. Kateřina Rakovčíková se podle potřeby promění v některou známou zpěvačku, třeba Černá Jessie je opravdu přesně taková, jak ji dávno známe. Potíž je s vlastním, osobitým vkladem, ať už v písních, nebo v interpretaci.