Šuplík Honzy Hučína

Karel Kryl ve zdařilé vzpomínce

Ačkoliv mám doma televizi, nedívám se na ni. Nemám na to čas. Ale někdy udělám výjimku, jako například 17. listopadu u odpoledního krátkého záznamu vystoupení Karla Kryla na Koncertu pro všechny slušný lidi. Ten se konal nedlouho po listopadové revoluci.

Já jsem v tu dobu byl natolik vtažen do fakultního a společenského dění, že jsem na něj neměl čas. Škoda. Karel se totiž vrátil do republiky v obdivuhodné formě a zpíval ten večer fantasticky. A potěšil mě i tím, že se nespolehl jen na archiválie typu Bratříčku, zavírej vrátka, které stačily za léta normalizace tajně zlidovět. Braniboři v Čechách jsou skvělou ukázkou, jak vtipně, pohotově a textově mistrovsky dokázal reagovat na exodus občanů NDR přes Prahu. A Děkuji je zase zdánlivě apolitická píseň, přesto ji Karel zařadil – možná byla tím nejsilnějším, co tehdy zahrál a zazpíval.

Když jsem kdysi listoval jeho zpěvníkem, záviděl jsem tu schopnost pracovat s češtinou. Podle mého soudu zastínil i Plíhala, Nohavicu, Ebena, Redla,… Škoda talentu vyhnaného normalizací. Nebo se právě kvůli ní tak rozvinul?