Šuplík Honzy Hučína

Web jako (životní) partner

Webové stránky jsou vlastně jako lidi. Tahle myšlenka mě napadla při čtení článku Mýty současného webdesignu a neverending diskuse o validitě.

Tady by článek mohl skončit, protože analogie si může každý odhalovat a domýšlet sám. Zkusím jich pár nabídnout.

Stránku tvoří živý člověk, který do ní v rámci pravidel promítá sám sebe. Na něm je, jestli použije modré nebo červené písmo, jak velké, jaké bude mít obrázky. Podobně se každý z nás obléká ve svém stylu, někdo nosí trička, někdo oblek. Ale všichni dodržujeme určitá doporučení, třeba při přecházení ulice se rozhlédneme. Také na stránkách dodržujeme určitá doporučení, například máme na nich menu.

Stránka je pro živé lidi, kteří mají určitý vkus. Některé stránky zaujmou spíš ženy, jiné spíš muže; některé jsou konzervativní, jiné excentrické. A po obsahové stránce někdo hledá zábavu, někdo informace, někdo odkaz jinam. Podobně se v životě někomu líbí vysoké opálené a výrazně nalíčené blondýny, jinému menší černovlásky v umolousaném svetru a jinému zase dámy manažerského typu v kostýmku. A po "obsahové stránce" někdo očekává radu a pomoc, někdo si chce jen popovídat, dalšímu jde o sex a jinému o teplou večeři a nahřáté bačkory. (Omlouvám se za jednostranné genderové zaměření příkladu.)

Webová stránka je tedy pro mě jako člověk. Od prodavačky v potravinách nechci oslnivý úsměv a romantický večer, ale půl kila eidamu. Jestli je přitom hezká, fajn, ale eidam je důležitější. Od hudební skupiny naproti tomu očekávám kulturní zážitek (třeba i trochu ulítlý), nezajímá mě tolik, jestli její členové umějí správně česky a zda to mají v hlavě v pořádku. To je obsah. Kdežto validita, to je pro mě dodržování zákonů nebo gramatických pravidel, například že se v obci jezdí padesátkou a po "ř" se píše měkké "i".