Šuplík Honzy Hučína

Hypotéky, porodnost a rozvody podle LN

Kdo Šuplík čte pravidelně, ví, že o problematice bydlení píšu rád, i když jsem v této oblasti pouhým laikem. Naposled mě zaujal článek Marcela Zenkla v Lidových novinách z pátku 29. října. Pan Zenkl je odborníkem na nemovitosti, v článku se zabývá se dopady regulovaného nájemného na bytovou situaci, zejména pro mladé rodiny.

O nájemním bydlení zde psát nechci, v tom bych se s panem Zenklem asi trochu přel. Nicméně některé autorovy postřehy jsou opravdu velmi trefné, například jak je to doopravdy s tím nedostatkem bytů:

Pořád nám vláda vsugerovává představu, že v této zemi je nedostatek bytů, je potřeba stavět velmi usilovně další (...) V Británii je 417 bytů na tisíc obyvatel, v Nizozemsku 414, v Rakousku 399, v Irsku dokonce pouze 327 bytů. V České republice uvádějí statistiky 424 bytů na tisíc lidí, což je číslo srovnatelné se Spojenými státy, a v Praze dokonce 480 bytů na tisíc obyvatel. Hlavní město tak dosahuje úrovně Německa.

To je zajímavá informace a když se zamyslím nad svou zkušeností (v roce 2001 jsme s Magdou sháněli byt), rozhodně v nabídce bytů málo nebylo. Za měsíc a půl jsme se byli podívat v patnácti a nejméně čtyři se nám zdály přijatelné. Přesto se zdá, že bytů je málo. Proč? Věděl bych o několika důvodech.

1. Přestože porodnost silně klesla, lidí v produktivním věku zatím neubývá, populace dvacetiletých je dost silná. Trend k singlerství vede k tomu, že je potřeba víc menších bytů.
2. Mnoho bytů je předem diskvalifikovaných. Není zájem o bydlení v domě s majitelem (kvůli přetrvávajícímu pocitu, že tito majitelé jsou zločinci a každého by odrali), společenská móda pak preferuje vlastní domek za Prahou a odmítá byt v paneláku.
3. S některými byty, zejména obecními s regulovaným nájemným, nemůže trh počítat. To je tak cenná věc, že ji žádný nájemník jen tak nepustí ze spárů.
4. Lidé si často dávají dost silné podmínky, jimž máloco vyhoví. Například chtějí byt jen na určité straně Prahy, případně za málo peněz velký prostor po rekonstrukci apod.

Nemůžu dále souhlasit s autorem, že:

Stát se snaží usilovně donutit mladé rodiny k tomu, aby se co nejdříve a na co nejdelší dobu zadlužily.

Stále si myslím, že takové rozhodnutí mají lidé ve svých rukou a stát je k ničemu nenutí. S čím však souhlasím, jsou možné dopady hypotéky, které asi řada zadluživších se stavebníků nedomyslí:

Pokud má někdo splácet dva nebo tři miliony, asi si rozmyslí mít dítě, protože to je cesta ke zhroucení rodinného rozpočtu. (...) Více než polovina rozpadlých manželství na konci 90. let minulého a v prvních letech tohoto století za svůj krach vděčí „finančním otázkám“.

Domnívám se, že výši zadlužení by si měl každý hodně dobře rozmyslet, než hypotéku podepíše. A že je lepší spořit pro děti, aby se nemusely zadlužovat ony. Ale o tom už jsem před časem psal.