Šuplík Honzy Hučína

Portýr o trampingu

Chodí mi domů Portýr. Neotvírá dveře, papírově šustí. S obdivuhodnou vytrvalostí mi ho posílá Sdružení Porta – možná kvůli účasti Pětníku ve finále roku 2000, možná jsem VIP, protože taky občas někam píšu. Co si budeme povídat, zpravidla číslo prolistuju, přečtu zběžně dva tři články a konec. Tentokrát jsem se ovšem začetl, a to do článku Přežije tramping pád komunismu? na poslední straně. Fedor Ňuf Skotal z vlastní zkušenosti shrnuje význam trampingu v různých obdobích 20. století, a jeho postřehy jsou velmi zajímavé. Například o 50. a 60. letech píše:

Podle některých zdrojů se vládnoucí režim a jeho tajné služby obávaly trampů pro jejich schopnost přežít v přírodě, pro jejich údajnou organizovanost (...) a mobilitu. Trampové by podle této analýzy byli schopni shromáždit se na určitém místě v průběhu několika hodin – což byla ostatně pravda, ale mimo estébáků to nikdy nikoho nenapadlo.
Neobyčejně dobře informovaná policie měla zprávy takřka o všem: o místě a datu dalšího potlachu pravděpodobně věděla ještě dříve, než pořádající osada rozeslal pozvánky. Svobodomyslné trampské hnutí bylo totiž protkáno fízly – jak už to u svobodomyslných chart bývá. (...)
Tehdy se tramping začal uzavírat do sebe, stával se nedůvěřivým ortodoxním, začínal věřit jen osvědčeným hodnotám. Stával se stále více rituálním, začínal lpět na svých zvycích a jelikož neviděl svou roli v komunikaci s přítomností, obrátil se k minulosti.

Takových článků, spojujících osobních zkušenost s analytickým myšlením a nadhledem není mnoho. Doporučuji k přečtení, i když závěr je spíš pesimistický a leckteří z těch, kdo jezdí i dnes a je jim méně než třicet, by s ním nesouhlasili. Škoda, že na stránkách Portýra ještě není osmé číslo časopisu ke stažení v PDF (sedmička tam už je).