Šuplík Honzy Hučína

Pod lesní clonou kolem Dobříše

Už delší čas jsme nebyli na kole. Během týdne jsem vymámil z Magdy slib, že v sobotu pojedeme, a neuhnuli jsme ani po vyslechnutí předpovědi počasí. Bylo zřejmé, že za takového počasí se nedá jezdit v otevřené krajině – i když Karolinka je asi po mně fototyp 3 nebo spíš 4, přece jenom je ještě hodně malá na dlouhé slunění. Z toho vyplývalo celkem jasně, že vyrazíme do okolí Dobříše: je tam velká souvislá oblast lesů, hodně vhodných cest pro kola, malý provoz a dojezd vlakem. Škoda jenom, že brácha nebyl ani tentokrát v Kytíně, už je dlouho chceme navštívit.

Vláček na trati z Prahy do Dobříše není zrovna nejrychlejší, vedro v něm bylo citelné a v zatáčkách stoupání z Měchenic dost ošklivě skřípal. Všechno by se dalo vydržet, ale na v Čisovicích jsme stáli nějak dlouho, zatímco ajznboňáci cosi řešili venku. Že by nám něco řekli? Chachá. Z kontextu vyšlo najevo, že se cosi porouchalo na prvním voze, který bylo třeba odstavit na vedlejší kolej a zezadu dopředu přesunout jiný vůz, co nás potáhne dál. Hned jsem si vzpomněl na klasické logické problémy, jak přeházet vagony do určitého pořadí. Někdo z příslušníků modré armády to asi uměl, protože netrvalo ani čtvrt hodiny a jelo se dál. Nicméně v Nové Vsi pod Pleší jsme vystupovali za poledního žáru.

Les byl naštěstí na dosah ruky. Dobrá a pohodlná silnička do Voznice, doplnění tekutin, pak kodrcání po zelené značce vsí a měkkou lesní cestou, příjemné překvapení v podobě velmi slušné lesní asfaltky, po níž se táhle vystoupalo až na Knížecí studánky. Karolinka se mezitím vzadu prospala a když jsme vyklopili jídlo a pití na pěkný dřevěný stůl s lavicemi, doprovázela náš oběd milými úsměvy. Se zjevným nadšením se pak trochu vymrskala na zavinovačce přímo na stole a byla ochotna pokračovat dál.

Vrstevnicová cesta na jihozápad byla i dál nádherná, až se divím, že tu ještě nevytyčili cyklostezku. No, možná tuším, proč. Ta cesta totiž ústí na frekventovanou silnici z Dobříše do Hostomic, a to zrovna na dost nepřehledném místě. Dá se sice pokračovat rovně lesní cestou, ovšem i tak je to nebezpečné křížení. Rozhodně by ale vhodným kandidátem na cyklostezku byly Trnovská a Bukovská cesta, kterými se pod ochranou stínu stromů dá dojet až nedaleko od Příbrami. My se od Bukové vraceli lesem a v závěru i po asfaltce přes Rosovice zase na Dobříš. Kupodivu žár ani tolik nevadil, slunce bylo v zádech. A za dobříšským náměstím skvělá cukrárna Stáňa, kde jsme stihli dát i marcipánovou kopečkovou zmrzlinu, mňam.

Jenom ta cesta vlakem domů kdyby byla kratší. Jela s námi skoro stejná vlaková parta, tak jsme trnuli, co se stane. Tentokrát jsme dlouho stáli v Měchenicích, ale to se jen čekalo na protijedoucí vlak. Je škoda, že se vlaky na téhle trati tak vlečou. Nedalo by se vytáhnout něco z evropských fondů pro regionální rozvoj? Třeba to po čase dotáhne nějaký výpravčí z Mníšku nebo Malé Hraštice taky na předsedu vlády.