Šuplík Honzy Hučína

Gröbovka žije, ale ryba fuč

Z terasy pod Gröbovkou by byl nádherný výhled. Kdyby ovšem bylo na co. Defilé pankráckých mrakodrapů a podivných škatulí na Družstevních ochozu nezachraňuje ani zalesněný Bohdalec. A víc vidět není. (Leda vinná réva, to jo, to je na podzim hezký pohled.)

Stejně si ale podnikavci ve viničním altánu otevřeli hospodu. Po cestičkách sadů se v sobotu odpoledne pinožili jen pejskaři a rodiče s dětmi, noblesnější klientela seděla v altánu a vínofilové se odebrali na Vinohradské vinobraní. Možná tím pádem ani nezaregistrovali další dvě podstatné změny: že se v sadech smí i na trávník, a hlavně že se konečně dá procházet po východní straně přímo do dolní části (dlouho se muselo obcházet až do Rybalkovy ulice).

Dole dětské hřiště, předpisově oplocené, pár houpaček a pískoviště. Jenže nám tu cosi chybělo. Před třemi roky jsme sem ve svatební den dopoledne jeli s Magdou na kolech. Stála tady na kůlech ryba s otevřenou tlamou a dírou zespoda v dolní čelisti – takže když člověk prostrčil hlavu zespoda, vypadalo to, že ho ryba požírá. Magda to udělala a máme to na fotce. Teď tahle památka na svatbu odplula do hračkového nebe. Sice se nedaleko jejího místa po zemi plazí jiná, ale to už není ono.

Nic na světě není dokonalé. Ale jinak je tady hezky.