Šuplík Honzy Hučína

Dětská Superstar alias Sedmikvítek

Téměř celou sobotu jsem strávil v Divadle za plotem. Ani jako pacient, tentokrát ani jako účinkující. Poprvé v životě jsem zasedl do poroty na velké soutěži.

Pionýrský sedmikvítek, cháchá, to bude určitě něco jako večírek průměrné hudebky, myslel jsem si. Názor jsem začal měnit po pohledu dovnitř divadla, kde se pohybovaly stovky lidí. A když se pak rozjela první soutěž, sólový zpěv v kategorii 13–16 let, občas jsem zíral.

Zapamatujte si jméno Andrea Termerová. Je ze ZŠ J. Arbesa z Mostu. Vystřihla Jsi moje prokletí a Vzpomínky tak dokonale a věrohodně, že nám bylo všem jasné, kdo mezi pětadvaceti soutěžícími vyhraje. Styl karaoke ohromně seděl i ostatním, taková Klára Kozlovská sama i v duu s Petrem Sattlerem měla sice intonační rezervy, ale interpretačně to dohnala a předehnala nevídanou suverenitou a sebevědomím. Skoro abychom se od téhle čtrnáctky učili, jak se pracuje s mikrofonem. Bombou byl i Honza Pražák, ještě neodmutovaný mrňous z hudebky Luže (nepatřil do nižší kategorie?), který by na písničku Můj svět od Chinaski sbalil jakoukoliv holku své věkové kategorie. A defilovalo ještě mnoho dalších zajímavých a dobrých, ale i podprůměrných a za uši tahajících, že jsme si opravdu v té chvíli připadali trochu jako Osvaldová, Horáček a spol.

Psát o celé soutěži by bylo na několik článků. Reportáž, nebo spíš postřehy ve směru žánrů FC svěřím IFolku.