Šuplík Honzy Hučína

Černoška přiletěla

Grafika docela hezká, jako logická gameska dobrý, ale málo akční. Hru „vyzvedni své příbuzné z letiště“ jsem zahájil na nočním levelu, což je dost snadné.

Ruzyňské letiště konečně dosáhlo světové úrovně. To znamená, že už je nepřehledným bludištěm, ve kterém se každý napoprvé tutově ztratí.

Letadlo mělo přiletět pět minut po jedné v noci. Takže se dvacet minut před půlnocí zvedám, na Vyšehradě dobíhám metro, na Lhotce (kde mám vyzvednout auto pro přepravu) dohmatávám v nula nula pět.

Vyrazit hned nemá smysl, výstupní odbavení zabere minimálně půl hodiny, stačí tam být v půl druhé. Tak se začítám do novin, ztrácím pojem o čase, najednou je za deset jedna. Kosmickou rychlostí vystřelím z křesla, z domu, otevřít branku, otevřít garáž, nastartovat, vyjet, zavřít branku a tradá. Nula padesát pět.

Noc ze soboty na neděli, určitě budou lapat. Takže rychlejší to bude po okruhu. V kopci na Barrandov to nevydržím, osolím to na krátký úsek na šedesát. Na kopci se zezadu pomalu blíží auto, jedu šedesát pět, ale to už je dávno povolená sedmdesátka. Předjíždějící policajti ostrouhali. Strašidelně temná dálnice, nerad tam v noci jezdím, ale aspoň jsem na Ruzyni rychle. Je něco po čtvrt na dvě, a teď...

Terminál Sever 1 nebo 2? Propána, do jakého pruhu? Nespadnu do nějaké pasti? Ploužím se třicítkou, ale stejně se rozhoduju spíš náhodně. Tak tedy terminál Sever 2, bohužel k odletové hale, caramba. Ještěže se tady za prvních 15 minut parkování neplatí, ven a znovu. Už by měli volat každou chvilkou.

Vzdaluju se od haly a zajíždím k pumpě. Kafe z automatu za dvanáct, oči na mobilu. Pořád nikdo nevolá.

Po deseti minutách ztrácím trpělivost. Jak se tady otočit? Určitě ne na dálnici, ale než to vymyslím, jsem skoro v Přední Kopanině. Obrátka a po dláždění do kopečka zpátky. Zkusím to do staré haly, hurá, ani tady se čtvrthodina neplatí.

Mžourám na monitory, letadlo z Ibizy přistálo před půlhodinou (mělo deset minut zpoždění). Smůla je v tom, že na terminálu 2. Dalo by se to projít vnitřkem, ale to je dálka a do čtvrthodiny by se to ani náhodou nestihlo. Tak zpátky na parkoviště, vyjet a hledat cestu k příletům dvojky.

Tohle je lehký úkol, ono to na sebe totiž navazuje. Jenže mě zaráží, že se tady platí. No ale jde to, za půlhodinu čtyřicet káčé. Cirkulovat kolem letiště se mi už nechce, vždyť už doprčic musí ty kufry mít.

Trvalo to ještě přes deset minut, ale pak se vykodrcaly vozíky, na jejichž konci povlávaly známé postavy. Ve dvě deset jsme vyšli před letištní halu, ve dvě jedenáct začalo hustě pršet. Ve čtvrt na tři už byla mise splněna.

Karolinku, opálenou do hněda jak indiánku, jsme uložili ve tři. Po Evropské to ukázněnou jízdou podle předpisů chvilku trvá...