Šuplík Honzy Hučína

Taková hra na volby

Hra na volby je jistě zábavná. Ale jiná věc je přijít doopravdy.

Cestou kolem blogu

Žiju, děti rostou. Mohlo by být i líp, ale i hůř. Možná sem začnu zase psát, ale zítra to nebude.

Účet na bloguje.cz (honza.bloguje.cz) jsem zrušil, sloužil mi jako terapie, ovšem myslím, že člověk se nemá zbaběle odsekávat od své minulosti.

Ambiciózní projekt hucin.cz zamrzl, možná bude sloužit našim dětem, ale spíš ne, celý svět bude na Facebooku. Naopak docela dobře ožil Pětník, dokonce uvažujeme o redesignu. Pokud mi v hlavě něco z CSS ještě zůstalo.

Tož zatím tak. Jo, a jděte k volbám.

Jéňa odešel trochu brzo

Pětašedesát let není až takový věk. To jsi zabalil předčasně, kamaráde. Přišel jsi mi vždycky strašně pohodovej a sympatickej, za normalizace jsi dělal hlavně obrázky, ale sem tam jsi vzal do ruky nějaké štěrchadlo a bouchadlo, a to se na deskách děly věci. Co by byly třeba Šibeničky Spirituál kvintetu bez tebe?

Škoda, no. Já vím, leukémie je svině.

Nečekané vzkříšení tratě

To jsem nečekal. Trať číslo 121, tedy z Hostivic přes Středokluky do Podlešína, postupně umírala, až pro osobní dopravu zcela umřela. Když jsem předloni jel přes Hostouň na kole, bylo vidět, že se v kolejišti lesíku docela dobře daří. A jak umře trať, těžko ji obnovit pro normální provoz.

Pražská integrovaná doprava, tedy její organizátor ROPID, ale dokázala zázrak a provoz na trati se obnovuje. Dva páry vlaků o víkendu z Masarykova nádraží do Slaného s rozšířenou přepravou kol, to je skvělá zpráva. Na nádraží to máme bezbariérově a dá se tak dojet na Okoř, Budeč i jinam. Slaný je také hezké město.

Výborná zpráva, děkuju za informaci MK.

Šroubovací zub

Ještě v pondělí v poledne tam měla Magda místo stoličky takový divný váleček, vypadal jak normální šroubek, akorát nesmyslně zašroubovaný do čelisti. A večer se už na mě smál nový zub, k nerozeznání od ostatních. Dřív se to řešilo můstkem, ale ten prý zničí okolní zuby a stejně nevydrží dlouho. Zubní implantáty jsou teď zlatý důl dentistů, ovšem kdo by si nepřiplatil na to, že to je řešení doufejme na celý život.

Jediná otrava je neustálé čištění zubů, Magda teď stráví v důvěrném dotyku s různými kartáčky skoro deset minut. Já na ty mezizubní kartáčky neměl nikdy trpělivost, navíc mi to ničilo dásně, asi jsem si měl tehdy koupit menší. No nic, zatím je to dobrý, jak říkal ten sebevrah letící z mrakodrapu.

Což mi připomnělo, že je zase skoro čas na preventivní prohlídku. Ach jo, nějak to moc letí.

Vrtulník nad hlavou

Šílenej kravál. Kdyby aspoň někoho zachraňoval nebo zneškodňoval teroristy, ale tenhle slouží k přesunování materiálu na stavbu. Jasně, na střechu vedlejšího domu se blbě dostává a jeřáb v centru Prahy taky není moc kam postavit, ale ať se pak nikdo nediví, že půlka ústavu si vyběhne prohlídnout helikoptéru zblízka.

A už zas letí. Sluchátka na uši a volume doprava.

Zabili mě, parchanti

Střela se rozprskla o zásobník na kuličky a v tu ránu se mi v puse převalovala želatina. Vletěla asi nějakým průduchem masky, nic jsem necítil, podle pravidel jsem pořád žil, ale zkuste si střílet s držkou plnou takového hnusu. Brzo jsem to koupil do pravé ruky a mohl jsem si jít odrbat barvičku z nosu a zubů. Počkejte za chvilku, mrchy.

Nakonec jsem umřel asi víckrát, než kolik lidí jsem dostal sám, ale to je jedno, kdo by to počítal. Hlavně že na paintballu byla sranda, pohoda, sudý počet lidí: Samotář, mihao, Jana (asi je to Jana z kytarového orchestru), Jakub, Daniel, Helenka a producentstká dvojice petulka a já.

Jo, tři holky, to možná pánové instruktoři indoorového paintballu nečekali. Jinak by si tam mnohem líp uklidili, času na to měli dost a dost, nechali nás proti dohodnutému času čekat. No ale byli pohodoví a vymýšleli pro nás různé scénáře, když jsme ty základní střílečky odehráli vždycky za pár minut.

Pár fotek, které si troufám publikovat sám, další doufám budou na domácích webech ostatních, pak sem dám odkazy:

Naše základna

Tady jsme byli vždycky kamarádi

Ale uvnitř mi dvakrát p(r)ostřelili ruku

Helenka má odstříleno

Některá zranění byla i lehce erotická

Související: Vy jako nemáte modřinu?

Zastřel si svého bloggera

Jestli máte čas příští pátek, přijďte si zastřílet. Teda pokud nejste paintballoví profíci, to bychom si my ostatní ani neškrtli. Ale paintball má tu výhodu, že ho moc lidí nehrálo. A nebojte se, že třeba (skoro) nikoho nebudete znát osobně – to je tady spíš výhoda!

Přihlášky se sbírají a podrobnosti sdělují na mailu petulka šnek petulka puntík net. Neváhejte, počet míst je omezený a několik už je obsazených.

Fotky ze středečního hokeje

Krásný večer, krásný výsledek. Šestá řada ve skoro prostředním sektoru byla na focení bezva a na koukání vlastně taky, do bližší branky padlo pět ze sedmi gólů. Tak se podívejte taky.

Bílé soustředění před začátkem

Na druhé straně červený pokec

Velký šéf

Buly před brankou Budějovic

1:0, koukáme na opakovačku

Rozhodčí hlásí třetí gól, chlapci slaví

Trochu divná rolba

Hronek chytal výborně

Ve druhé třetině se útočilo na druhou stranu

Fanklub Slávie

Slávisťátka s maminkami

Trochu větší slávisťátka

A je to 6:0!

Puk si v komerční přestávce odpočine

Uvolněte se. Jo, v tom to bylo

„Klid, uvolněte se, jste v křeči a vypadáte hrozně smutně, ty ruce necpěte před sebe obě najednou a do výšek si nepomáhejte pohybem nahoru...“ Tak to vypadá, když se někdo – v tomhle případě část kapely – rozhodne, že se dá na hlasové vzdělávání. Několik let nás měla Pavla Marianová, což je úžasná zpěvačka někdejšího Klíče a teď sólistka, muzice rozumí; ale přece jenom to není klasická učitelka zpěvu.

Paní Helena Janečková dělá (vlastně nevím, jestli pořád) operní zpěv, to se pozná z prvního tónu, který předzpívá. Ale hlavně to umí vysvětlit, umí poznat chybu a umí poradit, jak ji napravit. V životě jsem nedělal klasickou pěveckou techniku, zněl jsem sám sobě hrozně zvláštně. Ovšem že ze sebe, ač v podstatě bas, vydoluju znějící e¹, aniž bych si jakkoliv namohl hlasivky, to mě přesvědčilo.

Vyzkouším to v Balbínce při koncertu kapely, rozhodl jsem se. Přátelé, tak skvěle se mi ještě (nebo minimálně hodně dlouho) nezpívalo. A představte si, že to nebylo v hlasu, ale fakt v uvolnění, postoji a takových věcech. Najednou jsem se přistihl, jak na „Grüss Gott, meine Liebe“ dělám gesto vpravdě divadelní a není to trapné a hlas se nese.

Ten večer fakt vyšel, ale abych se nechválil, přečtěte si to jinde. Vono na tý opeře asi něco bude...