Šuplík Honzy Hučína

Rok s ADSL aneb o zloději času

První půlku roku 2000 jsem strávil ještě bez mobilu a bez domácího internetu. Pak to se mnou začalo jít z kopce. Zpětně si říkám, jaká to tenkrát v nuselské garsonce byla krásná nedigitální doba. Pevná linka je mor.

Trvalé připojení (ADSL u Volný.cz, ale na tom v tomhle článku nesejde) máme doma rok a týden. O Vánocích 2005 byla Magda těhotná podruhé, takže možnost kliknout a okamžitě surfovat nebo mailovat se jevila jako velmi pohodlná pro ženu na mateřské. Osvědčilo se; ale závislost na počítači se u nás obou prohloubila.

Protože počítač u nás stojí v „hale“ (bývalá předsíň), prakticky při každém pohybu uvnitř bytu je to jen pár kroků k myši. Nepřišel mail? Nestalo se něco zásadního? Nedorazil někdo na ICQ? Pokušení je velké a spíš podléháme. A když večer rodina zalehne, bludička modemu vábí: pojď si hrát!

A to jsme postavili řadu bariér, které mají činit pobyt u počítače nepříjemný. Teď v zimě je tam studená podlaha, dá se z kuchyně snadno koukat přes rameno, počítač je starý a pomalý. (Možná ještě snížím čas pro naběhnutí šetřiče, mám nějak větší zábrany kompjútr rušit, když monitor usne.) Kdepak, člověk si zvykne, nohy mrznou, ale duch se zahřívá posledními zprávami černé kroniky.

Bylo to jako zdolání Milešovky, když jsem o Vánocích od rána až do odpoledne počítač nezapnul. Ukázalo se, že to jde a že přitom ani neumřu. Tak jen doufám, že v tomto roce strávím víc večerů jinak než při pohledu z oka do oka. Ze svého analogového do digitálního.