Šuplík Honzy Hučína

Tereza a ostatní

Potkal jsem včera Terezu, svou bývalou studentku z Gymnázia Ohradní. Měli jsme společnou cestu z hlavního nádraží na Pankrác – příliš dlouhá doba pro lidi, kteří se nevidí rádi, příliš krátká pro ty, kdo si mají co říct. V našem případě platilo to druhé.

Tahle třída mi byla obzvlášť sympatická, je to už deset let, co jsme na sebe narazili v jejich prvním ročníku. Od hodin informatiky jsme se probíjeli jejich gymnaziální docházkou přes různé drobné příjemné příhody, zejména výlety. Z maturitního večírku mám jejich podpisy na maturitním tričku, bezprostředně po něm vznikl jeden z mých nejemotivnějších písňových textů. Několik let jsem docházel na jejich pravidelná měsíční setkání, ale znáte to – občas to nevyšlo, a pak jsem na to nějak zapomněl. Až zase včera Tereza.

Studenti dokážou být krutě upřímní a od tabule vůbec netušíte, co si o vás ve skutečnosti myslí. Nehledě k tomu, že popularita je vrtkavá milá. O to víc mě těší, že ze vzpomínkových stránek, které o bývalé 4.B vytvořila další ze studentek Míša, nevycházím až zas tak špatně. A snad by mě z tří desítek tváří pozdravilo na ulici víc lidí, nejen Míša nebo Tereza.