Šuplík Honzy Hučína

Kterápak to jen byla

V prosinci se muzikanti rojí víc než normálně. Díky adventní šichtě jsem dvakrát otestoval dlouhodobou paměť na tváře a na jména. Úspěšnost celkem 75 %, to jde, ne?

Stejně by mě ale zajímalo, proč dlouho neviděné holky houslistky potkávám ve chvíli, kdy Magda pobíhá někde poblíž a každou chvíli může vzniknout potřeba představit.

Ta, která mě míjela v neděli u tramvaje na I. P. Pavlova, byla... no tak... rychle, kam ji zařadit... no prostě jsem si nevzpomněl. (Až teď bych si vsadil na jméno Věra Richterová, ale to jsem se musel hodně snažit.) Naštěstí pro mě jí jela kýžená linka brzy a trapná pauza se dala rychle překlenout obvyklými otázkami typu „ty děti jsou tvoje?“ a „kolik Rybovek letos hraješ?“. No, jestli to byla Věra, tak jsem ji neviděl skoro deset let.

Ovšem Evu Galašovou jsem potkal naposled ještě dávněji. Sám jsem se zalekl, že by to byla ona, protože mi okamžitě došlo, že se člověk za třináct (?) roků hodně změní. Nezměnila se. Vypadala pořád stejně, jako když jsme byli spolu na Spirituál kvintetu v Gongu v den, kdy volili Havla prezidentem. Myslím, že prezidentem „už jen“ České republiky a poprvé.

Jako když jsme byli... no ještě, že to nemusím nijak řešit. Naštěstí pospíchala do bazénu a já se nestihl dostat do pokušení jí říct o mail nebo číslo mobilu. S houslistkou ať má radši pletky jen Sámer.