Šuplík Honzy Hučína

Hledání třešně s Croozerem

"Deset tisíc," odpověděli jsme hned u podolské porodnice na otázku jakéhosi dospívajícího jinocha, kolik ta věc za kolo stojí. Kdoví, jestli si všiml, že v ní sedí dítě. Ten druhý u viaduktu přes Vídeňskou ulici už byl ve správnějším rodičovském věku a Karolinky si jistě všiml. Na stejnou otázku dostal stejnou odpověď. Asi by nám dovozce vozíků měl platit za reklamu.

Na to, že byl první máj a navíc sobota, zely cesty docela prázdnotou. Asi většina lidí slavila vstup do EU, koukala na hokej, případně hledala rozkvetlé třešně na odlehlejších místech. My jsme k té své museli ujet po cyklostezce jedenáct kilometrů, než se vyloupla ve svahu u stanice metra Roztyly. Pusu dostala i Karolinka, ale ta by v tu chvíli asi dala přednost standardnější péči, než je drncání v přívěsu. Nicméně nedbajíce jejích protestů, dojeli jsme až na Háje. Ne že by se nám Jižní Město kdovíjak líbilo, ale dvě věci chválím: značení cyklostezky a bezbariérové cesty. Vlastně ještě jednu: "centrální park" s trávou porostlými a pampeliškami obsypanými haldami působil mezi hranatými paneláky jako živá voda.

Nejzajímavější okamžiky byly ale ještě před námi. Jak naložit Croozer, dvě kola a mrně do metra? Kupodivu to bylo snazší, než se zdálo – Magda strčila dítko do klokanky a druhou rukou v pohodě odtáhla kolo dolů (a na Vyšehradě i nahoru), já si hodil vak se složeným vozíkem na rameno a odstrkal druhé kolo. Nástup do soupravy, jakož i výstup, pak byl hladký. Sice jsme nevyzkoušeli jízdu po eskalátoru, ale z pevného schodiště odhaduji, že to půjde dobře. Skvělé zjištění. To už můžeme opravdu jezdit všude. Příště možná zkusíme vlak.