Šuplík Honzy Hučína

Kyberprostor: buďme tam dřív než děti, I. část

Mí synovci Filip a Lukáš chodí do čtvrté a šesté třídy. Oni sami moc ne, ale jejich spolužáci jsou první generací, která vyrůstá s internetem. David Klimeš o tom napsal moc zajímavý článek. I když internet má svá rizika, myslím, že rodiče školáků už taky mají své zkušenosti. Jsouce poučeni, můžou svým dětem pomoct webové možnosti správně využívat.

Článek je dlouhý a úvaha o něm by vydala na pět spotů. Takže jenom pár citací a mých komentářů. I tak je to dlouhé, proto to rozdělím do dvou dílů.

Moderní technologie rodiče beznadějně vzdalují od kontroly. Internet, chatování, e-mail, MMS či nové typy počítačových her nejsou pro nastupující generace jen občasným procvičováním fantazie, nýbrž nedílnou součástí reality. Zatímco u současného psychicky dospělého člověka je kyberrealita téměř vždy jen pracovním či volnočasovým doplněním reálného života, dítě ve světě třeba neosobního chatování, kamarádů z nul a jedniček, vyrůstá. Pro dětské psychology je on-line psychika jedním z nejdůležitějších současných oborů.

Trefný postřeh. Když si člověk začne s internetem až v dospělosti, instinkty ho trochu brzdí, dítě je důvěřivější. Doufám, že rodiče nebudou spoléhat jen na dětské psychology, ale že sami pomůžou dětem se orientovat. K tomu ovšem musejí sami o internetu, chatu, mailu, webových seznamkách a dalších způsobech elektronické komunikace něco vědět.

Mezi klady patří to, že ve srovnání s dětmi odchovanými na Západě televizním boomem osmdesátých let musí současné mladé západní generace zase znovu ČÍST a PSÁT. (...) Možnost interakce pak dítě nutí MYSLET a syn či dcera si procvičují mnohé sociální schopnosti. Celkově si děti rozvíjejí fantazii (...)

Jo. Tohle se, myslím, dost podepsalo na Filipovi, Lukáš si rád čte sám. Kdyby Filipa přitáhlo třeba ICQ, vsadil bych se, že by se ve čtení zlepšil.

Psycholog John Suler tvrdí: „Je známé, že lidé říkají a dělají v kyberprostoru věci, které by obvykle v normálním (face-to-face) světě neřekli a neudělali. Cítí ztrátu omezení, odhazují svou plachost a vyjadřují se otevřeněji. Vědci tomu říkají ‘efekt ztráty zábran’”. (...) To, co dospělý člověk dokáže přestát, může mít pro dítě devastující důsledky – jeho neukotvený svět se otřese v základech. Obvykle jde o prostor, kam dítě rodiče nepouští a o němž rodič nemá potuchy.

Tady se může projevit zkušenost dospělého. Každý člověk má nějaká svá tajemství a leckdo už na internetu nějak experimentoval. Když bude dospělý aktivní, bude se o svět dítěte zajímat a ukáže mu včas možná rizika, je šance, že dítě bude opatrnější. Ale zase – dospělý musí vědět, o čem je řeč.

Dokončení