Šuplík Honzy Hučína

Ukrajinským popovodňovým odklízečem

Mám stále všechny prsty, ani nejsem jinak zraněný. To není triviální, protože jsem půlku soboty pobýval důvěrně blízko ječící cirkulárky a druhou půlku uklízel dřevo s různě trčícími hřebíky a panty.

Na chalupě už jsem nebyl rok, vlastně tam teď jezdím jen na tradiční podzimní řezání dřeva. Letos se naši rozhodli zlikvidovat zásoby po mém dědečkovi. Ten mezi námi fyzicky sice už 12 let není, ale jeho duch uhnízděný v roztodivných kusech dřeva na patře kůlny je věčný. Asi dřív dojdou světové zásoby ropy než dřevo po dědovi.

A tak na pilu šly kusy postelí, dveře, bedny, plaňky plotu. Regulérních kulatin tak pět procent. Rozhodně jsme se nenudili, zejména když uvnitř nějaké tyče byla skrytá pružina, po rozříznutí vystřelila a zamotala se do kotouče pily. To by nevymysleli ani Pat a Mat. Anebo když se táta rozhodl spravit spálenou pojistku výměnou drátku. („Kdo si tam nastrká hřebíky...“, jak praví klasik.)

Naštěstí má víkend dva dny, a tak jsme si užili i trochu neděle. Karolinku za krk a hurá přes kopec tři kiláčky po červené na hrad Český Šternberk. Už jsem tam skoro pět let nebyl, sice nejsem vymetač hradů a zámků, ale potěšil mě. Hradní pán obývající jedno patro, zatímco ve druhém chodí výpravy, to je rarita. A nahoře na hladomorně bylo snad nejhezčí počasí z celého dne. Tři stanice vláčkem na závěr, prostě výlet, jak má být.

A proč ten titulek? Představte si, jak se v šedomodrých montérkách hrabu v hromadě prken, dveří, čel postelí a kusů spadlé švestky.