Šuplík Honzy Hučína

Z mlhy dobytý Točník

V nedělní ranní mlze při teplotě 2°C normální lidi vyspávají. To jenom my jsme jeli ještě na jeden cyklovýlet. Ale pohled shora z Točníku za to stál. A druhé dítě dostalo cíl na samostatné dobytí.

Lepší by byla teplejší sobota, ale Karolinku jsme chtěli nechat dospat přes poledne doma. Tak tedy v neděli, tři vrstvy oblečení a liduprázdnými ulicemi na hlavní nádraží. Na peroně v Zadní Třebáni, jako vlastně všude kolem Berounky, se válela mlha. O kilometr dál se ukázal v mracích světlý bod a do kopce ve Svinařích už jsme funěli proti slunci. Podbrdská magistrála, málo aut, dítě v poklidu spí ve vozíku, a tak tedy v rychlém sledu a po větru Hodyně, Hatě, Skuhrov, Vížina, Lážovice, Neumětely – to už se mi za zády začalo něco hýbat a povídat. Polední pauza u kostela v Lochovicích proběhla za mohutného dunění zvonů.

Žádné extrémní teplo teda nebylo ani za poledního slunce. Snad až v Hořovicích, taky se do nich táhle stoupá pěknou alejí. A v Hořovicích – to byste neuhodli – honem do cukrárny. Budeme potřebovat ještě spoustu energie.

Na prudký sjezd k potoku jsme ji nepotřebovali, ale klikatá silnice kolem nádraží a továren až k letišti nahoru už zabrat dala. Je zvláštní projíždět regulérní silničkou skrz přistávací plochu, sice jen na malá letadla, ale i tak. A už vidíme před sebou hrad na kopci, proti větru do Žebráku a začíná podzimní nádhera. Jako bychom byli v jiném světě. Před sebou kulatou věž hradu Žebrák, nahoře se směje Točník: tak co, troufnete si?

Troufli. Až po parkoviště nebyla potíž, ale pak cesta odbočuje prudce vlevo vzhůru k ohradě. Problém nebyl ani tak ve sklonu jako v povrchu, po štěrku to hnusně klouzalo, takže nějakých třicet metrů jsem musel vést, než jsem zase chytil stopu. Metr za metrem jsme se vysápali i s Croozerem až na hrad. Pohled z mostu i ze skály u příkopu je na podzim asi nejkrásnější. Jen škoda, že pod mostem nebyl žádný medvěd.

Koch, koch, a hurá na vlak. Údolíčko Stroupinského potoka je božské, jen ten dojezd do Zdic proti větru mírně vadil. Hlavní překvápko čekalo na nádraží: rychlík ve čtyři tady nestavil. Merde. Aspoň že tu mají automat na kafe (pro nás) a prospekty s vláčky (pro zabavení Karolinky).

Když ještě Magda vozila Karolinku v břiše, říkali jsme si, že dítko bude mít za úkol v životě vystoupat na všechny kopce, na které se vyneslo před narozením. Takže na ni čeká na kole třeba Ještěd nebo Třemšín, pěšky pak například Mont Chauve a Bao de St. Jeannet. Pro druhé dítě jsme zatím neměli nic. Tak aspoň ten Točník, to je na kole docela slušný výkon...

Zadní Třebáň – Svinaře – Vížina – Neumětely – Lochovice – Hořovice – Tlustice – Žebrák – Točník – Hředle – Zdice, 52 km