Šuplík Honzy Hučína

Kvalifikační dežavý

Před dnešním zápasem reprezentace ve Finsku se přetřásají všelijaké paralely s minulostí. Třeba ta, jak Jarolím starší dostal s nároďákem ve Finsku nakládačku před osmnácti lety. Ale nikde jsem nečetl o roce 1993, kdy to bylo stejné jako dneska – reprezentace musela v posledním zápase vyhrát venku, aby postoupila na mistrovství světa (do USA, nemýlím-li se).

Leccos bylo tehdy jinak, pokud se pamatuju dobře. Z favoritů jsme měli ve skupině Belgii, Rumuny a Wales. Doma jsme hned na začátku prohráli s Belgií, pak to nějak začalo jít (Rumunům jsme snad doma dokonce dali pět gólů, ale to si možná pletu). Pak přišel zápas ve Walesu, remizovali jsme 2:2 a Kuka – známý spalovač šancí – mohl dát vítězný gól. Nedal. A tak jsme o všechno hráli v posledním kole v Belgii. Belgánům přitom šlo taky o postup, při naší výhře by vypadli oni.

Ten zápas jsem tenkrát neviděl, přišel jsem domů pozdě. Nebo jsem na to neměl nervy? Fakt nevím. Je fakt, že se tenkrát ve vítězství moc nevěřilo, takže když utkání údajně za naší stálé převahy skončilo 0:0, padala slova jako „statečný“, „mimořádný“, „strhující“. To, že bychom ze zpackané kvalifikace nakonec přece jenom postoupili, byl spíš nezasloužený dar z nebes.

Finsko je asi slabší, než byla tehdy Belgie, jenže současná kvalifikace probíhala přesně obráceně. Možnost, že bychom vypadli, je pořád nepochopitelná, vždyť nám to přece všechno tak skvěle šlo. O to větší tlak bude dnes na hráče. A o to větší bude zklamání, jestli to nedopadne.

No, nevím, jestli si můžu troufnout tipovat. Před nedávným zápasem v Rumunsku jsem o sobě tvrdil, že jsem skeptický a že nevyhrajeme, tipoval jsem 1:1. Skutečnost byla mnohem horší. Takže radši mlčím.