Šuplík Honzy Hučína

Paradox kancelářské židle

Teď přesně prožívám to, o čem chci napsat. Ještě před minutou jsem si vedle v kuchyni u čaje říkal: „Jasně, půjdu a za pět minut to napíšu, není problém.“ Načež jsem dosedl ke stroji na kolečkovou židli a cosi ve mně zapnulo červené světélko. To světélko znamená pocit povinnosti: teď tu budeš sedět, nebudeš myslet na blbosti, dokud to nenapíšeš. A náhle to nějak nešlo.

Možná kdybych to mohl ťukat vleže na gauči, vsedě na záchodě nebo ve stoje při jízdě tramvají, měl bych to fakt za těch pět minut, ani bych o tom nevěděl. Jakmile se ale ocitnu v místě, které připomíná oficiální pracoviště, mozek přepne na pomalejší frekvence. Co s tím?

Já si snad fakt pořídím notebook. Jakkoliv chci dost striktně oddělovat práci od soukromí, mám pocit, že by to v některých chvílích hodně pomohlo. Minulý podzim jsem měl jeden noťas půjčený a na cestách vlaky a autobusy jsem přepisoval rozhovory s významnými muzikanty. Dokonce i vedle příbramského hřbitova v podloubí paneláku za mimořádně sychravého počasí se mi vestoje psalo výborně.

Aby to ale pak nedopadlo tak, že na vyřizování soukromých věcí si budu muset sednout na kancelářskou židli, jinak nebudu schopen. Ne na všechno se ta židle hodí.