Šuplík Honzy Hučína

Kolem Kladna a na Zličín

Jak si tak po sobě pročítám zápisky z cest, mezi pamětí a prsty (na klávesnici) propadl jeden velice pěkný a zajímavý výlet v květnu, aspoň v první polovině. (A jeden další jsem ještě nepopsal, snad na to dojde.) Víte, že Kladno se dá objet dokola skoro pořád v lesích po pěkných cestách?

Já to věděl díky velkému atlasu cyklostezek. Ta okružní má číslo 7017, nastoupili jsme na ni kousek pod železniční zastávkou Kladno-Rozdělov, kam nás dokodrcal vláček z Masarykova nádraží. (Částečně netrpělivou, a proto protestující, Karolinku se pokusila uchlácholit slečna průvodčí sluníčkem namalovaným na jízdenku. Nevím, co by na to řekl revizor, ale ten by asi koukal na její extrémně krátkou sukni.) No nic, zpět na trasu. Z Rozdělova jsme překřížili trať a mírným klesáním sjeli asi půl kilometru, než se objevila žlutá cedule cyklostezky. Hezká a dost hladká lesní cesta nás zavedla podle trati k přejezdu za nádraží Kamenné Žehrovice. Návrh na koupací zajížďku k rybníku byl v zájmu spinkajícího dítěte zamítnut, takže nezbylo než stoupat vzhůru po asfaltce, projet pár lidu- a autoprázdných úseků, následně včas odbočit ze široké silnice vlevo do lesa a po stále příjemné cestě se z něho vynořit na severním okraji města.

Tady stezka trochu zakličkovala kolem ohrad, znovu se ponořila do lesa a s krátkou sídlištní přestávkou v něm setrvala až do Švermova. To už jsme měli za sebou i lesní sjezd, v němž vnitřek vozíku zase ožil. Naštěstí vydržel bez řevu přes celý Švermov, kde jsem ignoroval ležící bankovku, kolem Ferdinandky až do Cvrčovic.

Hezčí než vodárenská věž byl nepochybně místní parčík. Ideální místo pro odpočinek a vyběhání nožiček. Mraky se valily, zatím to na očekávané bouřky nevypadalo, takže místo zbabělého rychlého dojezdu do Kralup jsme se vrátili na okruh. Lesní sešup, a už jsme v kladenském ghettu Vrapice. Některé baráky byly fakt šílené. Stezka vedla lesem kolem kaple, ale radši jsme to objeli po silnici a vystoupali vilovou čtvrtí a třešňovkou, s přejezdem dvou frekventovaných silnic a lesa s místními bezdomovci až na sídliště Kročehlavy. Na sídlišti se dalo tušit dětské hřiště, ovšem zastavili jsme až v dalším lesíku.

Z nebe pořád nic. Tak pojedeme až do Prahy místo uzavření kruhu u kladenského nádraží? Magda souhlasila, ale přiznávám, že to nebyl ideální nápad. Tak ještě přes Hřebeč do Hostouně, budiž. Ale nekonečné táhlé stoupání z Jenče k Hájku a nudné poslední kilometry Sobínem a starým Zličínem, to se mi nechce opakovat. Jedinou výhodou bylo to, že jsme se mohli chlubit paní u metra, že jsme dnes ujeli padesát kilometrů.