Šuplík Honzy Hučína

Kvarteto volí ze tří cest

I letos jsme se s kvartetem letně „soustředili“ u sekundisty Marcela na chatě. Děláme to tak už víc než deset let, mám pocit, že od roku 1993 – ale přesné datum si pamatuje určitě jenom Marcel. Pár dní před tím to vypadalo, že nás od hraní bude odvádět krásné letní počasí, pak jsme naopak očekávali deštivé hrůzy. Nakonec nebylo až tak hnusně, akorát občas zapršelo a ke koupání ve studeném rybníce Vidlák jsem se odhodlal jen já v pátek navečer po příjezdu.

Takže se neopalovalo, nekoupalo, ba skoro ani nevykecávalo, hrálo. Na podzim připravujeme kvartet „Kvintový“ od Josepha Haydna, mollová skladba říznutá romantismem, což je u starého vídeňského klasika trochu nezvyklé. A spolu s ním jsme se konečně odhodlali k proslulému velkému kvartetu „Smrt a dívka“ Franze Schuberta. Přes klasiky a proslulé skladby vede první ze tří cest, co dál s kvartetem. Ale jde to i jinak.

V neděli po obědě, kdy jsme už měli odehráno povinné penzum, jsme zalovili v notovém archivu. Osmý kvartet Dmitrije Šostakoviče není mezi amatéry nijak zvlášť oblíbený, pro nenáročné ucho je to divná hudba a zahrát to je dost těžké. Taky jsme z listu dali jenom první a většinu třetí věty. Ale když už jsme zahráli i Hábu, a to je fakt síla, mohli bychom možná zkusit i tuhle věc. Dokud na to máme.

Dokud nejsme dědečkové, kteří se už nic nového nenaučí a musí si jenom brousit dokola ty lehké věci, co kdysi hráli. I když, návrat k úspěšným skladbám by občas nebyl marný. V čase, než jsem ujížděl na vlak, jsme stihli dát první a poslední větu z kvartetu e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Před těmi osmi devíti lety jsme ho měli jistě naučený, teď to byla v podstatě taky listařina, ale řada míst se nám dost podařila. Přece jenom se nějaké zkušenosti posbíraly.

Fakt bych si Mendelssohna někdy rád zopakoval a toho Šostakoviče se naučil.