Šuplík Honzy Hučína

Paradoxní moudrost Notting Hillu

Tak jsem si tu knížku zase půjčil. Poprvé jsem ji četl asi před čtyřmi roky a uchvátila mě, byl jsem zvědavý, jestli se kouzlo neztratilo. I kdepak. Asi si s panem Chestertonem rozumíme. A možná mám v sobě také nějaký svůj Notting Hill.

Ano, Napoleon z Notting Hillu. Kdo zná Chestertonovy eseje, zejména Ohromné maličkosti, Obrany a podobně, nebude nijak překvapen – Napoleon je vlastně filosofická (fuj, to zní hrozně) fikce, v níž se hledá a nachází poezie všednosti, odkrývají se vrstvy a nánosy, které člověku brání vidět ve věcech jejich jádro a kouzlo. Je to jiný pohled na svět, asi jako když se člověk předkloní a dívá se dozadu mezi vlastníma nohama.

Už jsem na sté stránce a chytlo mě to stejně jako předtím. A to mě po přečtení čeká ještě Létající hospoda a jako přídavek Návrat dona Quijota. Jenom jsem tenkrát četl jiné vydání, protože v něm Quijote vůbec nebyl a Hospodou se začínalo. Také překladatel je jiný. Úvodní báseň (to jsem nevěděl, pane Chestertone, že jste byl i skvělý básník) vyznívá malinko jinak, lyričtěji a něžněji. Ale je také moc hezká. Tady je kousek:

Pro každé městečko, pro každou obec
stvořil Bůh jinou kytici hvězd;
děti jak sůvičky zvedají oči
a mezi větvemi vidí ji kvést.
Tys vídal nad vršky v Sussexu měsíc,
který snad nejdále za humny byl,
já vídal městský, tu největší lampu,
jaká kdy svítila na Campden Hill.

Všude je nebe a žádná čapka
z blankytné látky nepadne líp;
tak tomu bývá (jen klid, už se blíží
konečně k cíli můj toulavý vtip),
tak tomu bývá též s hrdinským skutkem:
přetrvá světy i jejich prach,
a třebas kola se zlověstně točí,
zažeň, můj příteli, zbytečný strach.

Najděte si v sobě také svůj Notting Hill.