Šuplík Honzy Hučína

Ruština a šachové proměny

Někdy na vysoké škole jsem přestal hrát závodně šachy. Už jsem neměl čas hrát celý večer jednu partii. Dneska si občas zahraju po internetu, je to příjemné osvěžení mozku. A taky jsem se učil rusky (bylo to povinné), mám z ruštiny maturitu. Jak tyhle dvě věci spolu souvisejí?

Když jsem nedávno probíral u rodičů krabice s odloženými věcmi a papíry, narazil jsem na staré šachové časopisy v ruštině. Jestli za totáče mělo smysl kvůli něčemu umět rusky, byly to určitě šachy, protože – málo platné – šachisté tehdejšího SSSR patřili ve světě k absolutní špičce. Však také tři postsovětské země obsadily první tři místa v poslední Šachové olympiádě. A tak jsem si ze zvědavosti začal v časopisech z let 1982 a 1985 číst.

Prvním zajímavým zjištěním bylo, že rusky pořád číst umím. Po nějakých třech čtyřech časopisech se hlavou protočilo tolik slovíček, že bych si možná i troufl na nějakou konverzaci v ruštině. Samozřejmě ne na žádnou speciální. Ale je hrozně přijemné, když zase začínají naskakovat fráze. Možná bych si mohl ruštinu vepsat do oficiálního životopisu.

Pokud jde o šachy, objevil jsem, jak moc se změnil styl hry s nástupem počítačů. Zápas Karpov–Korčnoj v Meranu 1982 byl ještě v klasickém aljechinovském stylu. Když pak o tři roky později dobyl titul Kasparov, všichni se divili, jak hraje nešablonovitě, odvážně, občas popírá nedotknutelný klasický šachový kánon. Dnes se na nejvyšší úrovni na šachovnicích dějí věci, při kterých by Aljechin zešílel. Zrušilo se přerušování partií, takže začíná být důležitá fyzická výdrž a hospodaření s časem. A počítačová evidence zahájení začala být tak důkladná, že se z vlastní hlavy začíná hrát třeba až kolem patnáctého tahu.

Bohužel nutnost doučit se spoustu variant a systémů mě odrazuje od toho, abych zase začal hrát. Lépe řečeno abych se pokoušel o nějaké vysoké mety. Ale bleskové partie po internetu, to je jiné kafe. I když i tam je dobré umět zahájení.