Šuplík Honzy Hučína

Trojnarozeniny

Že má víc lidí narozeniny ve stejný den, to je ve skupinách spolužáků a vrstevníků běžné, ba dokonce i v rámci jedné třídy velmi pravděpodobné. Méně obvyklé je, když mají narozeniny tři vaši známí, k nimž vás postupně život přivedl. To pro mě nastává vždycky v půlce září.

Vlastně ani nevím, jestli to je 18., nebo 19. září. Ti lidé jsou tři, či spíš dva – jeden se jich už nedočkal. Tak začněme s ním. Farář kostela na Lhotce Vladimír Rudolf zažil hvězdné chvíle v roce 1968, kdy se mu podařilo spolu s dalšími rozehnat kolaboranty z řad kněží z tehdejšího Mírového hnutí katolického duchovenstva a aspoň krátce dosáhnout nezávislosti katolického tisku na režimu. Pak měl samozřejmě problémy, ale díky tomu, že se za něj bil kardinál Tomášek, zůstal aspoň v Praze. Je to pár let, co zemřel. Památkou po něm zůstala moderní křížová cesta sochaře Karla Stádníka, na niž se už v období normalizace jezdili dívat lidé z velké dálky. A samozřejmě jeho charisma dalo dohromady lhoteckou církevní obec v míře za totality nevídané. Letos by mu bylo 80 let.

Přesně ve stejný den se narodil Václav Žilka a tomu se podařilo osmdesátin dožít. Sice jeho nepoddajnou povahu nalomilo několik mozkových příhod a ti, kdo ho znali z dřívějška, nemohli uvěřit, jak zestárl – ale ty tisíce a možná ještě větší počty dětí, které prošly jeho cykly výuky na zobcovou flétnu, nikdy nezapomenou, jak se snažil za všech společenských poměrů v nich budovat oázu slušnosti a kulturnosti.

Třetím do party, mladším o víc než čtyřicet let, je Vláďa Mareda, kamarád, se kterým jsem já a především moji sourozenci zažili velké množství skvělých akcí od puťáků přes víkendy v zapadlých koutech republiky, vše dokumentováno starou kamerou na osmimilimetrový film a poté ručně sestříháno. Škoda, že jsme se letos neviděli.