Šuplík Honzy Hučína

Poslouchal jsem Dušana Baura a Karla Černého

A jedeme dál v posleších desek tohoto roku. Včera jsem psal o dvou kapelách k příležitostnému poslechu, dnes tu máme dva písničkáře. Tedy jednoho písničkáře opravdu čistokrevného a jednoho sólistu s doprovodnou skupinou.

Dušana Baura znají lidé především z vysílání Radia Proglas. Protože jsem se s ním nikdy nesetkal osobně, jedinou jeho vizitkou je jeho deska. Podle ní odhaduji, že je společenský, citlivý, dokáže se zasmát i zasnít, možná ale neusiluje o dotažení k dokonalosti a nerozmýšlí se několikrát předem. Ne, nejsem jasnovidec, ale taková povaha by odpovídala jeho písničkám, které jsou zčásti nepříliš opracovanou asociací myšlenek (Veselá kráva), zčásti filosofováním a hledáním poezie milostné (Žena tisíce přání) i řekněme obecně citové (Nízký let nad minulostí). Některé obraty i obrazy stojí za zapamatování, ale celkově deska působí jako nahozená první představa písniček, které by stálo za to ještě opracovat, proškrtat a někdy i aranžérsky převléci. A taky se naučit trochu víc na kytaru.

Neznám ani Karla Černého, dokonce jsem o něm nenašel nic na internetu, tedy aspoň v souvislosti s albem Pozdravy. První písnička je docela otřes, přeházené přízvuky v úvodní minutě spolu s textovou prázdnotou mě připravily na lov v nejnižších známkách. Pak se ale dojem písničku od písničky zlepšoval, nápady s kontrastem počasí v prosinci zde a v Austrálii pobavily (ačkoliv se pak už opakovaly). Aranžmá předposlední písně se mi velmi líbilo a z mnoha textů i interpretace vyzařovala nestrojenost, pohoda „tady mě máte, takový jsem, zpívám, jak mi zobák narost” a hlavně suverenita, válcující všechny námitky. Škoda, že poslední píseň se propadla definitivně do sentimentality. Na rozdíl od Dušana bych tady ale dokázal vybrat několik kousků (třeba na sampler), které budu poslouchat opakovaně a rád.

Související: Dušan Baur: A ticho mluví