Šuplík Honzy Hučína

Croozer opět v akci - Kytín, Skalka, Řitka

Je paradoxem léta, že se o víkendech nejezdí na výlety, protože je tolik jiných akcí. Léto skoro pomíjí (aspoň tedy teplota a vítr byly v neděli jasně podzimní), je nejvyšší čas ještě užívat hezkých dní.

Už tři měsíce jsme se chystali zajet podívat za bráchou a švagrovou do Kytína. Postavili si tam domek, protože se necítili dobře v paneláku v Modřanech. Tentokrát to vyšlo, nesežral nás ani jejich howavart. Dům u nás nasbíral body už zdálky; na katalogový průměr, který vídáme při svých cestách, je postaven a zařízen velmi vkusně, bez blbůstek a podnikatelsky-barokních ozdob. A což teprve, když jsme zjistili, že brankou projedeme s Croozerem! (Vidíš, Miloši, jak na tebe myslím?) Byla to příjemná návštěva v hezkém domě vonícím novotou, ale pro nás by bydlení v tak odlehlém místě nebylo.

Nicméně jako opěrný bod pod brdským hřebenem to není špatné. Na Skalku, krásné místo vysoko nad Mníškem, to je necelých šest kilometrů. Pravda, pořád do kopce, někdy dost otravného, ale dá se to vyjet, aniž by se Karolinka probudila. A na Skalce začíná úsek, který miluju ze všeho nejvíc: červená značka do Černolic vede víceméně po rovině a není frekventovaná, poněvadž až do Prahy je hřeben na kole neprůjezdný (tedy průjezdný je, ale namáhavě a musí se to znát) a pěší z něho utíkají dolů do Mníšku, Řevnic či nejpozději Dobřichovic. Do Řitky jsme už jeli osamělou silničkou a vesnička, v níž údajně bydlí Helena Vondráčková, působila dost ospale.

Byl jsem zvědavý na trik, kterým žlutá značka u Řitky překonává dálnici. Trik se jmenoval podchod, a co víc, měl bezbariérovou rampu! Takový komfort jsem teda opravdu nečekal. (Opět pro Miloše: projeli jsme i tady, byť velmi těsně.) Pak už jenom čtyři kilometry přes Líšnici a lesní rozbitou kamenitou cestou na zastávku Bojov. Závěrečný sešup byl tedy hodně adrenalinový.