Šuplík Honzy Hučína

Příběhy pro dvě nohy

Tak se jmenuje knížka, která v roce 1988 vyšla Josefu Velkovi, tehdejšímu redaktorovi Mladého světa a aktivistovi Hnutí Brontosaurus. Našel jsem ji doma v knihovně a je to moc zajímavé čtení.

Byla to doba gorbačovské perestrojky, a tak se už smělo leccos kritizovat. Knížka to dělá samozřejmě opatrně, ponenáhlu. Padouchy jsou v ní zemědělská družstva, myslivci nebo průmyslové podniky. Naopak národní výbory, soudy a stranické organizace stojí v naprosté většině případů na straně redaktora. Typický konflikt probíhá tak, že se někdo vykašle na předpisy a způsobí přírodní (někdy bohužel i fyzickou) pohromu, načež si prostí občané stěžují, podnik zatlouká, ale nakonec spravedlivý soud rozhodne o potrestání. Taková neškodná socialistická ekologická detektivka.

Zajímavé jsou jiné věci. Třeba výklady o vzácných květinách, dravcích nebo naopak o konkrétních projevech škodlivosti herbicidů, pesticidů, kyanidů a jiných -idů jsou zakomponovány do příběhu tak šikovně, že čtenář mnohdy nepostřehne, že je vzděláván. A nejen vzděláván, vtažen do boje o přírodu. Přes propast času si tak Josef Velek podává ruku například s Václavem Cílkem, jehož občasné články v Respektu čtu s podobným zaujetím.

Veselé i trochu smutné je zjištění, že lidé jsou pořád stejní a komické figurky na venkově jen trochu změnily slovník. Zábavné je líčení, kde se družstevníci pokoušejí vysvětlit, jak se z žumpy dostal pomocí čerpadla její obsah do potoka.

Ve středu spustil někdo do žumpy čerpadlo, spínač upevnil na takovou trojnožku, tohle postavil před stáj. My si myslíme, že jedno tele vylezlo v noci ze stáje, okouklo stojan, a pak do toho stojanu drclo tak šikovně, že padnul dopředu a zapnul se. Tím se roztočilo čerpadlo a už to bylo.

Nepřipomíná vám to občasná vysvětlení našich politiků?

Anebo bitva myslivců s ochranáři o povolení odstřelu dravců v zimě 1983 a 1984. Tehdy se nejprve na polích různými postřiky pohubili drobní hlodavci, načež inženýři potravinových řetězců začali požadovat, aby mohli vystřílet káňata, poštolky, krahujce o podobnou škodnou, která prý nemá na polích co žrát a útočí místo toho na majetek občanů. Šlo o krycí manévr kvůli tehdejší posedlosti pěstováním bažantů.

Nějak se přitom zapomnělo, že přirození dravci mají uvolnit pole zcela nepřirozeným populacím domácí drůbeže s peřím bažantů. Z líhní a voliér vychází zvěř zbavená základních obranných instinktů, tíhne k obydlím a běží za lidským hlasem. Neutíká před psem, a napadne-li dravec jedno zvíře z hejna, přihlížejí ostatní té zajímavé podívané, neboť pud jim nic jiného nevelí.

Malorážkoví bouchači se koneckonců s přírodou perou i dnes. Ale kdyby po tom šel, jistě by Josef Velek i tenkrát objevil řadu příznivců zeleného klobouku s péry v nejvyšších kruzích.

A ještě jeden výpisek z četby. Sucho v minulém roce bylo sice extrémní, ale na rozdíl od podzimu 1983 neznamenalo hromadný úhyn všeho živého v jihomoravských řekách kvůli vypouštění jedů z průmyslových podminků. Snad už je kolem nás přece jen trochu čistěji.