Šuplík Honzy Hučína

Zapršelo

Bouřkové mraky se nezadržitelně blížily, ale byly ještě dost daleko, když jsme s Yuhůem stoupali Tržištěm ke Strahovskému klášteru. Dověděl jsem se spoustu zajímavých věcí, třeba proč se Praha jmenuje Praha a že Vyšehrad vlastně není ten Kosmův Vyšehrad. Uvědomil jsem si znovu, že mám velké štěstí žít v tak krásném městě.

Yuhů jen tak pohledem na Toskánský palác uhodl dobu, kdy byl postaven, pro mě byl úspěch, že jsem poznal klasicistní přístavbu. Na Hradčanském náměstí jsem zase měl chvíli slávy já, když jsem Yuhůovi ukázal sochu svatého Vojtěcha s pádlem. Fakt, běžte se tam podívat, v levé ruce drží berlu a za ní má zastrčené pádlo. Zvedl se vítr.

„Bude bouřka,” řekl jsem.

A taky byla. Ještě jsme stihli vypít kafe v restauraci u Písecké brány (vídeň za třicet, asi aby se jim to dobře převádělo na euro) za vzdáleného blýskání, přesně se vstupem do podchodu metra uhodil blesk kamsi za ulici do Dejvic a než jsme vylezli na druhé straně u autobusové zastávky, lilo jako z konve. Kdoví, jak to vydržel Yuhůův drak.

Pršelo ještě v jedenáct, když jsem se vrátil domů. Do bytu táhl zvenčí krásně vlhký vzduch a hromy tiše brblaly, tak jsem si večer ještě trochu prodloužil. V jednu mě napadlo, že si zahraju na housle, k takovým účelům mám hotelové dusítko. Fidlal jsem asi do třičtvrtě na dvě, pak už bylo opravdu potřeba jít spát. Ale byl to moc hezký a dlouhý večer.