Šuplík Honzy Hučína

Zářivý úsměv až venku

Blyštivé úsměvy předváděly jen figurantky na reklamních tabulích. Bodejť ne, kdo jde na polikliniku, nejspíš má nějaký problém, do smíchu mu není.

Šel jsem po schodech nahoru a všímal si, že se fakt nikdo neusmívá. Tak jsem se začal usmívat já. Natruc, přestože jdu k zubařce.

Sedm pater a byl jsem tam. V čekárně pro jistotu ani žádné rozchechtané reklamy nebyly, asi aby se lidi nenaprdli. V takovém prostředí dá dost práci, tvářit se aspoň trochu příjemně. No co, jdu jenom na pravidelnou prohlídku, nic mě nebolí, nemám důvod se mračit.

No, mikrodůvod se našel. Na pětce vpravo nahoře minikazík, bude se vrtat. Jenže u téhle paní zubařky to nějak nebolí, i když si dokážu představit ještě příjemnější způsob trávení času. Pochvala, nemám zubní kámen, hmmm. Tak jen škoda dalšího rozvrtaného zubu, ale jinak to nešlo. Za půl roku na viděnou.

Cestou ven se k úsměvu ani nemusím přemáhat. Jdu sedm pater dolů a potkávám zase zachmuřené tváře. Až v podchodu metra se kdosi směje.

Možná jde taky od zubaře.