Šuplík Honzy Hučína

Web 2.0, agregace a vulgarizace

Vize Web 2.0 popisující web jako prostor pro sdílení dat a informací zní zajímavě. Jenže s počtem zdrojů a informací roste i jiný problém: jak zajistit nebo aspoň ověřit, že ty informace jsou věrohodné? Tuhle otázku klade, i když obecněji, výborný článek Karla Hvížďaly Na zájezdu do budoucnosti v posledním Respektu. (Článek není veřejně dostupný, uvádím níže podstatné citace.)

Setkal se s tím asi skoro každý. Na internetu hledáte nějaký detail a najdete ho na nečekaném místě – v čímsi blogu, na osobních stránkách nebo v nějakém fanzinu. Ovšem informace je zastaralá, nepřesná, zkreslená apod., což se někdy zjistí až později. Nebo jiný příklad: sledujete pravidelně něčí stránky, protože se vám líbí styl autora. Ten však míchá pravdivá fakta s vlastními názory a občas to proloží nesmyslem, což vy ne vždy postřehnete. Takže jste nepozorovaně dezinformováni.

Je jasné, že velké množství zdrojů nelze stihnout pravidelným čtením stránek. Proto Web 2.0 počítá s jejich agregací. Jenže RSS čtečka houby pozná kvalitu článku. A ani specializované servery typu Weblogy.cz nemají šanci uhlídat úroveň všech agregovaných článků.

Ve Hvížďalově článku se ani jednou neobjeví slovo „internet“ ani „blog“, ale přesto jeho úvod zní, jako by byl právě o tom:

V informační společnosti musí každý účastník planetárního zájezdu do neznámé budoucnosti produkovat zprávy. Kdo to nedělá, neexistuje. Zprávy produkuje stát, armáda, policie, vědci, umělci, sportovci, novináři, zločinci, zoologické zahrady, zamilovaní, nemocní, holubáři, podvodníci. Zprávy jsou zbožím jako auta, hrušky, ocel a mouka. Politik i vědec ztratili dominantní postavení: trh je podřídil svému základnímu zákonu, podle něhož jsou si všichni účastníci rovni: Regina z VyVolených, Paroubek, Kožený, Kajínek i gorila Richard. Vědec ani politik a ani umělec a novinář si už nemohou nárokovat privilegované postavení. Výsledek: trh postavil na roveň informaci, aktualitu, drb, dezinformaci, pomluvu či pouhý blábol nebo chvástavý výmysl. Levné, dráždivé a emocionální výrony jsou prodejnější a tak mají převahu na trhu, kde jen menšina potřebuje ke svému každodennímu rozhodování skutečné informace.

Problém, před kterým stojí vize Web 2.0, vidím právě v tom, že pouhá agregace nerozliší přínosnou informaci od drbu, blábolu či přímo lži. To musí rozlišit ten, kdo agregaci nastavuje. U zdroje, který je známým bulvárem, anebo naopak známým seriózním médiem s konsistentními názory, to lze aspoň odhadnout a spolehnout se na značku. Ale co u různých blogů, kde autoři – amatérští publicisté – neumějí jasně odlišit ověřenou skutečnost od svého dojmu? Může se stát, že na základě dvou tří zajímavých článků zdroj agregujete a dál už ho kriticky nezkoumáte.

A i když jste na pozoru a pozorně zkoumáte, co k vám proudí přes agregované zdroje, nevyhnete se druhé zásadní potíži, kterou popisuje Karel Hvížďala:

Výsledkem je, že opravdové informace jsou čím dál dražší nebo pracněji dostupné a vyžadují vysoké vzdělání. Čím dál méně lidí se k nim dostane, umí s nimi zacházet, a tedy má podklady, podle kterých se může v důležitých okamžicích, jako jsou třeba volby, rozhodovat.

Jistě. V té hromadě hlušiny se blbě hledá to, co doopravdy chcete. Teď to ještě v Googlu jakžtakž jde, ale až se všichni naučí optimalizovat své stránky pro vyhledávače na kdeco, je možné, že budeme relevantní informace nacházet někde kolem páté stránky...