Šuplík Honzy Hučína

Veřejná líbárna a ztráta unikátnosti

„Vesnická kultura mě deprimuje,“ prohlásila Magda, když jsme po okresce opouštěli Novou Ves. Od hranice Prahy je to nějakých sedm kilometrů, ale rozhlasová dechovka a oteplákovaní obyvatelé připomněli spíš troškovské Hoštice. Vzpomněli jsme na bráchu s manželkou, jak se asi asimilují v Kytíně. Lucce se prý na tamější masopustní veselici docela líbilo.

Slunce pálilo opravdu echt prvomájově a kolem silnic to byla samá hrušeň, jabloň, případně různá keřovitá bodláčí, ale třešeň žádná. A Praha se neúprosně blížila. Loni jsme našli vhodný strom u metra Roztyly, tak bychom holt museli v nejhorším tam. Projíždíme Velení, když vtom vidíme dvojici cyklistů cosi táhnoucí za sebou. No jo, Croozer! Taky dvojitý, jako máme my. Tak jsem konečně viděl, jak asi vypadám zezadu. A už víme, že nejsme ve vesmíru jediní s dvojmístným vozíkem.

Kluka s holkou jsme poměrně rychle předjeli, ale závodit nemělo smysl – měli daleko větší zátěž. Aspoň Magda tvrdila, že se uvnitř zmítaly dvě děti, a rozhodně žádné malé míry. Někdy je výhodné mít drobného potomka. Přes Třeboradice jsme dosáhli Čakovic, před křižovatkou vlevo obrovská třešeň. A pod ní dvojice v objetí. No, jak nás zmerčili, hned pokračovali po chodníku dál, aby uvolnili líbárnu dalším zájemcům. Jak se ale ukázalo, mohli jsme mít větší soukromí o kus dál v Ďáblicích u zámečku. Pro jistotu jsme si zadali i tam.

A pak už jenom táhlé a na konci docela ostré stoupání do Ďáblického háje, sjezd do sídliště a střet s výtahem do stanice Ládví. Croozer dveřmi do výtahu – co byste řekli? Ano, neprojede.