Šuplík Honzy Hučína

Tučá, opice hajá a ž’afo, pápá

Ano, uhodli jste, nadpis znamená, že jsme byli s Karolinkou v pražské ZOO. Nestihli jsme toho asi ani desetinu, co jiní pravidelní návštěvníci, nechtěli jsme malou hlavičku přeplnit hned napoprvé.

Teoretická příprava byla kvalitní. Slona, želvu, žirafu i lva Karolinka bezpečně poznala i v praxi, s opicí, medvědem a hadem trochu váhala. Co ovšem neznala, byli tučňáci. A protože jsou blízko vchodu, začali jsme u jejich venkovního akvárka. Nejdřív na sebe (tučňák a K.) koukali přes sklo, pak tučňák vyplaval na hladinu a K. se lekla, že na ni chce skočit. Ale hned to zase vydýchala, tak ji asi tučňáci bavili.

Přednášku o krmení a koupání slonů sledovala s mimořádným zaujetím. (V kolika rodinách si asi děti večer při koupání hrály na slony?) Pár kapek z oblohy u velkých šelem jsme si při pozorování zívajícího lva ani nevšimli, gorila s malou opičkou měla mimořádný úspěch (jenom to zděšení, když ke sklu ze strany přišel gorilí samec). A pak přišla praxe.

Dětská část zoo je fakt podařená. Matně si vzpomínám, že v dobách mého dětství tam byl tak nanejvýš nějaký vláček. Nápad s krmitelnými domácími zvířaty je vynikající, však také Karolinka bleskově vyrazila za kozou, za ovečkou a s potěšením zjistila, že taky existuje zvíře mnohem menší než ona.

Povinně jsme ještě museli na medvědy, a když už jsme vyjeli ten kopec, vzali jsme to přes indonéskou džungli, a pak speciálně zajeli k žirafám. Surikaty hned vedle byly moc milé, jenom jsme nevěděli, jak je pro dítě zjednodušit. Myš? Opice? Pejsek?

Cestou zpátky se v autobuse i metru občas z golfáčů ozývalo: „Opice! Slon! Mevíde b‘um b‘um! Ž’afa!” A dnes ráno jsem skoro neodešel do práce, protože každý pokus o ukončení projekce včerejších fotek na monitoru vedl k nespokojenému křiku.